Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Náhoda tomu chtěla, že se během několika dní objevily dvě zprávy, které musely zaujmout každého filmového fanouška. Jedna přišla zpoza velké louže, druhá zase z Hoštic. Obě však v zásadě sdělovaly jednu věc - dobrovolný odchod ze scény.
V prvním případě to byl Ethan Coen z režisérské dvojice bratří Coenů, kteří jsou podepsáni pod takovými klasikami jako Fargo, Big Lebowski nebo Tahle země není pro starý. Vlastně to ani neoznámil on sám, svěřil se s tím jeden z jeho dlouholetých spolupracovníků, když se ho zeptali, proč nový snímek The Tragedy of Macbeth oficiálně režíroval poprvé pouze jeden z bratrů, Joel Coen. Odpověď byla přímočará - třiašedesátiletý Ethan Coen už filmy točit nechce. Věnuje se nyní divadlu a nevypadá to, že by se chtěl k filmování vracet.
Oznámení mnoho příznivců legendární režisérské dvojice nepříjemně překvapilo, mnozí však jedním dechem dodávali, že je to tak možná lepší, obzvláště s přihlédnutím k posledním kouskům jako Ave, Caesar! nebo Balada o Busteru Scruggsovi. Kriticky i divácky nepříliš úspěšné filmy mohly být jen začátkem více či méně dlouhé série propadáků, kterou by rozmělnili svůj odkaz a reputaci, kterou si vydobyli hlavně v 90. letech.
Ve druhém případě oznámil svůj odchod do tvůrčího důchodu Zdeněk Troška. Skoro sedmdesátiletý režisér rozděloval poslední čtvrtstoletí českou společnost jako žádný jiný filmař. Některé jeho filmy jako Kameňák, Babovřesky nebo Princezna ze mlejna se staly kasovními trháky a Zdeněk Troška natolik ikonickou postavou, že se mohl dokonce objevit na plakátu Kameňáku 3 jako jakýsi štempl „kvality“. Stejně tak mu však část společnosti nemohla přijít na jméno a už od dob raně kapitalistického Slunce, seno, erotika se spoustou nahotinek považovala Troškova díla za etalon vulgární a pokleslé masové zábavy.
Troška natočil svou poslední pohádku Zakleté pírko v loňském roce. S premiérou se trefil na leden, za pár týdnů však přišel první lockdown, ale film by pravděpodobně prošuměl i bez toho. Působil unaveně, odfláknutě, spíše jako televizní inscenace. Troška nyní tvrdí, že s filmařinou definitivně skončil. „Mám pocit, že bych měl nechat prostor mladším. Natočil jsem toho dost. To už stačí,“ citovala ho média. Někteří škarohlídové sice budou namítat, že skončit měl nejlépe tak před třiceti lety, ale co už.
Jak Coen, tak i Troška učinili odvážný krok, který nevídáme tak často, jak bychom měli. Rozhodli se odejít z branže, když začali cítit, že jim docházejí síly, energie, nápady. Existují samozřejmě nezmaři jako Clint Eastwood, který letos oslavil 91. narozeniny a za pár týdnů uvede svůj nový herecký a režijní počin Cry Macho. Nezřídka se však stává, že umělce v určitém věku opustí kreativita, do jisté míry i dřívější tvůrčí schopnosti.
V případě takových filmových režisérů a režisérek nemusíme chodit daleko. Don Šajni Jiřího Menzela (tou dobou mu bylo 75 let), Post Coitum Juraje Jakubiska (66 let), Návrat ztraceného ráje Vojtěcha Jasného (73 let) nebo Vyhnání z ráje Věry Chytilové (72 let). Všechny tyto filmy spojuje jedna věc - v kontextu předchozí tvorby klíčových osobností české nové vlny jsou hodnoceny podprůměrně, v některých případech takřka tragicky. Nikoliv náhodou se často jedná o poslední tvůrčí vzepětí, po němž už následoval onen vzpomínaný odchod do ústraní, ať už z důvodů nemoci nebo vědomí, že na to už nestačí (s výjimkou Juraje Jakubiska).
Argumentovat důchodovým věkem jako jednou z příčin výše popsaných tvůrčích selhání se přitom právě nenosí. Tu a tam se tato narážka objevila v recenzích, vždy však spíše pro dokreslení, kolik vody uplynulo od „zlatých šedesátých“. Na mnohé může vytahování data narození působit jako ageismus, čímž je veškerá debata ukončena. V širším měřítku se však jedná o neduh české společnosti, v tom, jak stáří vnímáme a jak k němu, potažmo ke starým lidem, přistupujeme.
Z předlistopadových dob se dochovalo jedno mimořádně odporné slovo, možná nejděsivější, které čeština zná - přestárlý. Konotace toho slova jsou děsivé. Až příliš starý člověk. Člověk, který se stal přítěží. Člověk, u něhož by bylo lepší, kdyby už nebyl. Odlehčovací služby neexistovaly, dětem zbývalo se starými rodiči naložit jediným způsobem - odložit je do domovů důchodců, vznikajících často v neudržovaných domech bez vyškoleného personálu. Organizování volného času byl mýtus, nikdo nic takového neznal. Senioři zde dožívali den za dnem v monotónní rutině a bezčasí, které je ubíjelo na duchu i na těle. Ještě hůře na tom však byli osamělí a nesoběstační senioři, na které se v domovech nedostalo. Pomáhat obvykle museli úplně cizí lidé, sousedi. Stát tato demografická skupina nezajímala.
Právě ve vztahu k seniorům se po revoluci stále snažíme napravovat, co se dá. Navzdory pokrokům, které se snaží život v důchodu přiblížit západním standardům, v nichž je běžné aktivní stáří nebo péče v rámci rodiny, generace, do které patří i zmínění tvůrci, si v podvědomí uchovala skutečnost, jak česká společnost přistupovala k lidem, kteří vypadli ze soukolí pracovního procesu. Možná to byly právě tyto myšlenky, které je nutily pracovat i v pozdějším věku, kdy měli nárok na odpočinek.
Umění odejít do penze by přitom nemělo patřit mezi speciální dovednosti, ale spíše by se mělo jednat o všeobecný zájem. V průběhu života můžeme natrefit na desítky rekvalifikačních kurzů, kde ze zedníka udělají programátora, ale udělat z programátora či zedníka seniora, který ví, co ta „pozice“ obnáší, na to už stát nemyslí.
Samotný odchod do důchodu je přitom pro mnoho lidí neoddiskutovatelný psychický otřes, který jim obrátí život vzhůru nohama, ačkoliv se na něj zpočátku mohou těšit. Začnou si připadat méněcenní, na obtíž a mnozí se mu snaží vyhnout například pozdějším odchodem, pokud to jejich fyzický stav dovolí. V případě tvůrců jako jsou režiséři, hudebníci nebo spisovatelé je pak takový „odklad“ snazší než třeba u zdravotní sestry, která bude v důchodovém věku i nadále těžko zvedat stokilové pacienty. Na odchod do důchodu pak často není připravena ani rodina, která neví, jak dotyčnému takovou změnu ulehčit a jak s ní sama naložit.
Jak z toho ven? Česká populace stárne, což je fakt, se kterým se společnost ještě tak docela nenaučila pracovat. Prvním krokem by proto mělo být akceptování zbylé části veřejnosti, že „senior“ není jen náplní rezervoáru Babišových hlasů, které je vždy těsně před volbami potřeba uzmout. Je to především blízká budoucnost tohoto státu, jsme to my všichni, kteří s přibývajícími lety přečíslíme naše ekonomicky aktivní děti a vnuky. Mělo by být proto hlavně v našem zájmu začít si už nyní nastavovat takové podmínky pro život, abychom si mohli případného důchodu užívat bez toho, aby se na nás koukalo jako na „přestárlé“.
