Článek
Ukázalo se, že to není špatný vtip, ale bohužel pravda. Vláda, či ministr Karel Havlíček, připravuje otevření obchodů. Těch zbývajících, které teď nespadají pod některou z výjimek.
To v situaci, kdy jsme „covidovým kotlem Evropy“, jak Česko výstižně nazval web Deutsche Welle. My sami jsme si možná zvykli a otupěli jsme, ale při pohledu ze zahraničí zůstává rozum stát spolehlivě.
Za úterý máme o pět tisíc nových případů víc než osmkrát větší Německo, které nás zapsalo mezi oblasti s vysokým výskytem mutací a spustilo striktní kontroly. Vládní strategie se mezitím stáčí směrem „odbrzdíme a uvidíme“. Tak jako na začátku prosince. Uviděli jsme brzy a v lednu se rušily emisní limity krematorií.
Karel Havlíček taktiku v úterý pojmenoval: „Pojďme si to na dobu 14 dnů vyzkoušet, dodržovat všechna pravidla. Pokud uvidíme, že to zvládáme, tak můžeme jít na další oblasti služeb. Kdybychom viděli, že to nezvládáme, tak můžeme vždy zatáhnout za ruční brzdu.“
Z toho na hony čiší nepoučitelnost. Ne, otevírat obchody v situaci, kdy zdravotnictví je už doopravdy na hraně, což oznamuje sám ministr Blatný (!), není dobrý nápad.
A nejde jen o čísla, kolik lidí se nakazí nebo nenakazí v jaké maloobchodní situaci – která navíc stejně nejsou k dispozici. Hlavní je nepochopitelná a nezdůvodněná změna přístupu. Kdyby se tomu alespoň dalo říkat „místo biče cukr“. Ale ani to ne, vláda jen zkouší, co to všechno udělá. Což je skoro po roce s covidem dost úděsné zjištění.
Začít sázet na odpovědné a dobrovolné dodržování ustavičně se měnících pravidel skrze nabídku „světla na konci tunelu“ je za současného stavu epidemie, důvěry a odhodlání ne riskantní, ale scestné. Risk je, že něco může, ale nemusí dopadnout zle. Tady jde spíš o sázku na jistotu.
Můžeme polemizovat, jestli je riziko nákazy v obchodech malé, střední, nebo vyšší. Ale to není to hlavní. Aby vládní směrnice držely pohromadě a mohly být jakž takž produktivní, musí na lidi působit přiměřeně a dávat nějaký celkový smysl. Tím smyslem až doteď mohlo být „omezení mobility“, což je termín, kterým se dřív zaklínal dokonce i Karel Havlíček. Jde jednoduše o to, aby se lidé fyzicky potkávali co nejméně, a pokud možno v bezpečných situacích, ano, trvá to už strašně dlouho a je to příšerně otravné, ale lepší princip pořád neznáme.
Pozvat lidi k nákupům samozřejmě mobilitu zvyšuje. Jak nás chce vláda příště přesvědčit, že něco nařizuje ve jménu omezení mobility? Bude to jasný protimluv.
Jestli se po lidech chce, aby opatření dodržovali, patří pocit přiměřenosti k základním požadavkům. Pokud se otevřou kamenné obchody, bude kromě jiného působit nepřiměřeně, když zůstanou zavřené lyžařské areály a lanovky. Nebo trhy a tržnice. Příklady by se daly vršit, podstatné je, že si to lidé přeberou jako vzkaz: vláda rozsvítila světlo na konci tunelu, „pojďme si to vyzkoušet“. Vůle k sebeomezení, notabene v případech, kdy jde o něčí živobytí, klesne ještě níž.
Otevření obchodů by s sebou neslo větší nebezpečí, než že se někdo nakazí ve frontě u pokladny v oddělení bílého prádla. Byl by to falešný – a půjčme si výraz ministra Blatného – signál, že se ze špičkové fáze pandemie vytáhneme sami, jako baron Prášil za vlasy z močálu. Respekt jednotlivců i korporací k pravidlům je nezbytný, ale nejde na něj najednou vsadit na hraně kolabujícího zdravotnictví a mimochodem také kulhající očkovací operace.
Jediné, o čem se v souvislosti s uvolněním dá uvažovat, jsou školy, protože tam je závora skutečně tíživá. Stát by měl napřít síly, jak řešit tohle, a na obchody zatím hluboce zapomenout. Místo toho Havlíček povzbuzuje očekávání „dobré zprávy“, a tím vytváří tlak na to, aby se maloobchod skutečně otevřel.
