Článek
Auta po pražských ulicích najezdí za rok zhruba 7,3 miliardy kilometrů (údaj je za rok 2017). Jde o impozantní číslo, které urbanisty, inženýry i prostý lid zaměstnává úvahami, jaké komunikace postavit a takzvaně zkapacitnit. Anebo kde naopak ježdění autem potlačit, znepříjemnit, až zakázat.
To je jen jedna polovina problému. Pokud uznáte, že automobilismus plus život ve městě rovná se problém. Ta druhá vyplývá z toho, že auta, a speciálně ten víc než milion aut registrovaných v metropoli, ani v Praze drtivou většinu času nejezdí, ale stojí. Je potřeba je někde skladovat čili zaparkovat.
Jak to udělat, to má na tvář města srovnatelně významný vliv jako silniční infrastruktura. Autům, co jedou, přitom plánovači věnují násobně větší pozornost. Nepoměrně velkou, a to i když platí, že jedoucí auta na rozdíl od parkujících představují emise, hluk a riziko dopravních nehod.
Sama zpráva, že na magistrátu teď vzniká parkovací strategie do roku 2025, je tudíž povzbudivá. Navíc když slibně vypadá i její obsah, alespoň podle zpráv médií. Posuďte sami:
Zdražení některých zón placeného stání. Aby se návštěvníkům centra spíš vyplatilo využívat podzemní garáže než stát na ulici. Je absurdní, když některé draze vyhloubené garáže zejí prázdnotou. Což může být i tím, že sjíždět do nich je „namáhavé“, nebo o nich řidiči ani nevědí.
Více by měli za parkování zaplatit i majitelé velkých vozidel nebo těch s vyššími emisemi. Rozhodně ano. Ale! Parkování je bojem o prostor a dominanci uvnitř města. Ekologičtější provoz aut s tím souvisí jen málo. Kdyby po Praze jezdil místo milionu aut se spalovacím motorem milion elektromobilů, problém kde je odložit to neřeší. Když nějaké auto stojí na přechodu pro chodce nebo zablokuje tramvajové koleje, je úplně jedno, jestli ho pohání nafta nebo dřevoplyn. Velké SUV zabere stejně místa tak jako tak. Zákazy parkování se dají porušovat, ať jste nebo nejste bio.
Podle strategie se má také vytvořit dostatek míst pro odkládání sdílených dopravních prostředků. To je vzhledem k absurdní situaci na poli zelených i jiných koloběžek trochu objev Ameriky, ale zaplať pánbůh za něj. Když je něco, o co každý chodec zakopává na první pohled, navíc napsané ve Strategii s velkým S, působí to takovým uklidňujícím dojmem. Strategie parkování není jen strategií parkování automobilů, našich plechových miláčků! Správně.
Podle studie by se měly změnit Pražské stavební předpisy tak, aby stavebníci nemuseli v centru budovat tolik parkovacích stání, což má podpořit rozvoj jiných typů dopravy. To je pro utváření města zásadní věc. Stejně jako u nových silnic a dálnic (dopravní indukce) také nabídka nových parkovacích míst nejen uspokojuje, ale také stimuluje poptávku. Nová parkovací místa obvykle logicky znamenají, že je automobilisté využívají. Takže přijíždějí a odjíždějí autem, doprava houstne, chtělo by to nové silnice a nějaká další parkoviště, a tak pořád dokolečka. Uvnitř města se počet parkovacích stání musí naopak snižovat.
Magistrátní stratégové správně předpovídají, že situace s parkováním se v Praze s ohledem na rostoucí počet obyvatel a růst příjmů bude zhoršovat. A Pražané si platí kompetentní radnici od toho, aby se tak nestalo.
Město by mělo podle dokumentu snížit počet parkujících vozidel v cenných uličních prostranstvích, jako například v Pražské památkové rezervaci, o deset procent proti roku 2015. To je podle mě málo ambiciózní. Přijet do historického centra autem a zaparkovat tam na ulici by měl být luxus.
Do 80. let se v Praze parkovalo liberálně zadarmo, na ulicích a náměstích. Jediným omezením byly dopravní značky. První modré zóny zavedla Praha 1 v roce 1996. Od té doby se nic přelomového ohledně parkování v centru nevymyslelo a mimo centrum to také na nějakou velkou koncepci nevypadá. Je čas posunout se dál. V roce 1996 najezdila auta po Praze zhruba o polovinu méně kilometrů než dnes. Klesá obsazenost vozidel – v roce 1990 jelo v jednom průměrném autě 1,71 člověka, v roce 2000 už jen 1,44 a dnes kolem 1,3 člověka.
Neblahé trendy, odvrácená tvář dostupnosti – a pro někoho nezbytnosti – soukromých vozidel, se musejí promítnout i do parkování. Základ každé solidní strategie: nejde jen o to, „ať máme kde zaparkovat“, ale stejně tak i o to, „proč bychom vůbec měli parkovat“.
Jsme v politice. Parkovací strategii zatím ještě neschválili radní, kteří se momentálně neshodnou ani na tom, kdo může za zavlečení koronaviru na magistrát. Takže nelze vyloučit ani tento scénář: Strategie buď spadne pod stůl, nebo skončí nějakým upachtěným kompromisem vlk-koza. Anebo, protože do roku 2025 budou ještě jedny volby, si příští garnitura napíše zase nějakou jinou strategii. Svoji, lepší a krásnější.
Auta v ulicích – mezitím, ani pak – překážet nepřestanou.
