Článek
Mají se v městských centrech omezit nebo zakázat? Nebo jsou to osobní auta jako každá jiná, i když váží dvě tuny a dominují v ulicích?
Jak to dopadne, je asi předem jasné, nebo minimálně vysoce pravděpodobné. Nezmění se nic, SUV nikdo „nezakáže“. Přesto je dobře takovou polemiku nastolit.
Z českého, respektive pražského pohledu se spor zdá úplně absurdní. My jsme vycepovaní domácí realitou. Dostat z centra Prahy stupidní pivní kola nebo pojízdné kýče s papíry na traktor se z této perspektivy jeví jako nadlidský úkol. Od boku vypálený, nedomyšlený – v principu ale rozumný – nápad na zavedení mýta diskredituje potřebnou regulaci automobilového provozu.
Ne, za těchto okolností se seriozní debata o omezení SUV opravdu vést nedá, jde o evidentní utopii.
Přesto tu argumenty jsou, ne že ne. Mluvčí autoklubu ADAC říká, že „je nemístné využívat tak tragickou nehodu pro vznášení dopravně-politických požadavků.“ Pardon, ale o zákazu střelných zbraní nebo zpřísnění trestů se taky nejzapáleněji diskutuje, když se stane nějaká tragédie. Není správné umlčovat kritiky poukazem na to, že mají zachovat chladnou hlavu.
Emoce patří k věci. Jen vypíchnou, že existuje jisté procento lidí, kterým denní kontakt s SUV ve vnitřním městském prostoru leze na nervy, stresuje je.
Velká SUV v blízkosti „osobní bubliny“ pěšáků jsou konstantní problém sám o sobě. Smrtelná havárie mu propůjčuje vykřičník.
Defenzíva chodců se soužitím s robustními auty prohlubuje. Menší postavy, o dětech nemluvě, pomalu nejsou za kapotou vidět.
Pěší zároveň musí počítat s tím, že auto udělá něco nečekaného, například kvůli tomu, že šofér používá mobil nebo se mu řízení vymkne kontrole. To platí pro jakékoli auto, ale čím větší, tím obezřetněji si chodci musí hlídat situaci a kinetickou energii stroje. Další zdroj stresu slabších. Velká SUV se v sevřeném městě, v prostoru původně formátovaném na jiné pohybující se objemy, rozpínají už svou existencí, aniž budeme brát v úvahu způsob jízdy. Anebo způsob parkování. Anebo způsob překážení.
Esteticky útlocitnější povahy se těžko srovnávají už s tím, jak dominantní automobily mění vizáž historických čtvrtí. Zase – otázka správně zní, jak se srovnat s auty ve starobylých ulicích a uličkách jako s takovými. Ale SUV jsou příklad, který ji podtrhne.
Na ekologii nejháklivější občané pak kritizují SUV kvůli nadprůměrné spotřebě pohonných hmot nebo materiálu na velké pneumatiky. Čím větší plocha karoserie, tím více tepla z ní v horkém městském létě sálá.
Člověk nemusí být velmistrem empatie, aby si dokázal představit, že velká SUV v ulicích někomu reprezentují sobectví. Nemusíte rovnou vidět rudě. Jen se vám, obzvlášť pokud sami auto, nebo alespoň velké auto ve městě běžně nepoužíváte, může zdát, že ustupujete už moc a příliš dlouho. Je to zápas o prostor k životu. Tvrdé lokty pracují.
Stephan von Dassel, starosta městské části Berlín-Střed za Zelené, po nehodě na Twitteru napsal: „Taková auta podobná obrněncům nepatří do města. Jsou to zabijáci klimatu, nebezpeční i bez nehod, každá chyba řidiče se stává životním nebezpečím pro nevinné.“
To je úhel pohledu, který je v menšině. I v Německu, kde jinak zelená politika zažívá vzestup a kde panuje poměrně vyspělá kultura silničního provozu. SUV jdou na odbyt znamenitě, jezdí jich čím dál tím víc. Omezování – pořídit si něco menšího než SUV, nebo si nepořídit nic – prohrává s umožňováním.
Úspěch principu umožňování ovlivňuje podobu světa nesmírnou měrou. Internet umožňuje sdílení a vyhledávání (skoro čehokoli). Dostupná doprava umožňuje přesouvat stamiliony pasažérů napříč kontinenty a planetou (a pokud se na tom nic nezmění, boj s overtourismem je hašením požáru naběračkou). Vývoj SUV zase umožnil (já vím, ne všechna SUV to všechno splňují a ne každé je stejně velké) používat univerzální, pohodlné, objemné a „nezranitelné“ auto. To bylo dáno k dispozici – a má úspěch.
Nabídka umožněna – poptávka akceptována. Jak to chcete lidem rozmluvit? To je jako byste jim rozmlouvali samotné auto, umožňovací vynález par excellence.
Druhá strana, pracovně ji říkejme pěší lidé, je ve strategické nevýhodě. Princip umožňování se na ni nevztahuje. Pohybuje se už několik tisíc let víceméně stejně, trh jí nabízí jen skromné umožňovací inovace jako je nordic walking. (V tom jsou pěší v nevýhodě nejen vůči autům, ale i skútrům, koloběžkám a (elektro)kolům.) Stačí dobré boty, někdy ani ty ne, a přiměřená kondice.
Dokud někdo nedá na trh vznášedlo pro chodce IV. generace, ten pravý byznys s umožňováním je míjí. Není na nich moc co vylepšovat, nemají co nabídnout, kromě své notorické přizpůsobivosti okolnostem.
A ve městech zůstane všechno při starém.
