Článek
Už je to tu zase. Nad Českem se vznáší hrozba „úřednické vlády“.
A jméno šéfa ČEZ Daniela Beneše coby jejího premiéra zní tak šíleně, že by to snad mohla být i pravda. Jakkoli v roce 2020 není nejmoudřejší něco takového tvrdit, těžko si lze představit něco horšího. Šéf ČEZ bude předsedat vládě, která bude dělat důležité kroky k tomu, aby ČEZ mohl přistavět pátý jaderný blok v Dukovanech? Co to je? Banánová republika v čele s energetickou juntou?
I kdyby se tahle varianta nakonec ukázala jako příliš šílená i na Česko roku 2020, může být užitečné si něco o „úřednických vládách“ říci. Protože stvoření takového kabinetu by docela pěkně zapadalo do Babišovy politické doktríny preventivní zbabělosti. Podle ní za úspěchy odpovídá on, zatímco za neúspěchy všichni ostatní. A ty nejisté věci mají řešit bájní „experti“.
Takže: nic takového jako „úřednická vláda“ neexistuje, ačkoli se tomu tak běžně ze zvyku říká. Ještě jednou: neexistuje. Pokud se někdo snaží tvrdit opak, lže. Obvykle s jasným záměrem.
Současná česká ústava – na rozdíl od té prvorepublikové – pojem „úřednické vlády“ vůbec nezná. Každý kabinet musí podstoupit stejnou ústavní proceduru, každý má stejné pravomoci. Jsou samozřejmě výjimečné situace, kdy běžný politický provoz v zemi zkrachuje. Pak je čas na výjimečná a především dočasná řešení.
Česko zažilo za posledních 30 let tři vlády, jimž se říkalo úřednické: vládu Josefa Tošovského (1998), Jana Fischera (2009 až 2010) a Jiřího Rusnoka (2013 až 2014). Úkolem prvních dvou bylo pokud možno na nic nesahat a dovést zemi k předčasným volbám.
Tošovského sestavě se to povedlo během šesti měsíců celkem bez problémů. Ta druhá to měla o dost obtížnější, neboť Fischer i jeho ministři zůstali v úřadu o deset měsíců déle, než se předpokládalo. Nebyla to jejich vina ani záměr. Šlo asi o historicky nejlepší vtip Ústavního soudu, který v září 2009 zrušil dojednané a odhlasované předčasné volby. Takže jsme nakonec volili až v „řádném termínu“ v květnu 2010.
V obou případech šlo o kabinety, za nimiž stála jasná parlamentní většina domluvená na cestě k řešení politické krize.
Rusnokova vláda byl zcela jiný případ. Rolnicko-dělnický kabinet přátel Miloše Zemana nastoupil k moci v červenci 2013 po tragikomickém pádu Petra Nečase. A pokud už to někdo zapomněl, tihle „úředníci“ neměli ani náhodou za úkol v poklidu zúřadovat civilizované předání moci politikům s demokratickým mandátem. Jejich cílem bylo překlopení celého politického systému od parlamentního k poloprezidentskému. Což se v roce 2013 ještě nepodařilo. Tehdy ještě ne, i když se Miloš Zeman snažil, co to šlo.
Co se stane, pokud padne vláda, a to jakákoli? Vše má v rukou prezident, který může premiérem jmenovat, kohokoli se mu zrovna zachce. Klidně nějakého svého kamaráda, jako to udělal v roce 2013 s Jiřím Rusnokem, tehdy stojícím zcela mimo aktivní politiku.
Premiér si najde ministry, samozřejmě jedině „apolitické odborníky“, což je patrně to nejhorší, co se zemi může stát. Je pravda, že Češi na tenhle úplně prázdný pojem celkem dost slyší. Ovšem představa, že ministrem zdravotnictví má být špičkový chirurg, obranu je třeba svěřit tankistovi a zemědělství nejlépe šéfovi nějaké zemědělské firmy (říká vám něco jméno Toman?), je absurdní.
Vždy se totiž ukáže, že ministři zcela překvapivě neřeší jen své svěřené úřady, ale při zasedání vlády hlasují i o spoustě dalších věcí. Kupříkladu o jménu ředitele kontrarozvědky BIS, což se bude dít příští rok na přelomu jara a léta, pokud nějaké jaro a léto ještě rozeznáme. A pro takový úkol, zcela zásadní pro bezpečnost této země (třeba tu energetickou), je ideální – s prominutím – fachidiot, který si rád nechá poradit ve věcech, kterým nerozumí.
Ale hlavně: každá vláda musí do 30 dnů po svém jmenování požádat ve Sněmovně o důvěru. A tady už se nedá nic moc skrývat. Pokud vláda důvěru dostane, zodpovídají za každý její další krok právě ti, kteří pro důvěru hlasovali, i kdyby Andrej Babiš každou neděli v Čau, lidi tvrdil, že vlastně vůbec netuší, kdo zrovna v zemi vládne, a ukázal k tomu nového pejska.
Pokud vláda Sněmovnou neprojde, musí podat demisi. A prezident jmenuje dalšího premiéra. A když to v rozumném čase neudělá a bude stejně jako v roce 2013 silou držet u moci kabinet bez jakéhokoli mandátu (třeba s argumentem, že má na únor až červen naplánovanou tradiční dovolenou), není to nic menšího než pokus o ústavní puč.
Ano, ústava skutečně žádné lhůty nestanoví, protože to není návod k automatické pračce a protože její tvůrci v roce 1992 nepředpokládali, že by se k jejich dílu mohl někdo chovat jako Miloš Zeman.
Vláda Andreje Babiše se sociálními demokraty a komunisty je neštěstím pro tuto zemi a uklidit po ní bude úkol, který nikomu nezávidíme. Ale pořád je to zcela legitimní vláda vzešlá z voleb v roce 2017. A dokud se tři pětiny poslanců – jak žádá ústava – neshodnou, že by bylo lepší tohle trápení ukončit a jít k předčasným volbám, je bohužel nejférovějším řešením pro Česko, aby Babiš a jeho spojenci hrdě dovládli až do října 2021. A pak si to nechali spočítat od voličů. A nikde mimochodem není psáno, že znovu neuspějí.
„Úřednická vláda“ na déle než pár měsíců, ať už v ní bude sedět kdokoli, by byla jen zbabělým útěkem od moci, který s sebou navíc nese velmi vážná bezpečnostní rizika. Anebo by šlo o velkou prezidentovu hru, což je nebezpečné úplně stejně, možná ještě o něco víc. Snaha přikrýt to nějakými řečmi o „úřednících“ by rozhodně neměla jednoduše projít.
