Článek
Kolikátá je to repríza, už nemá cenu počítat. Tolikrát jsme slyšeli, že otevření škol a návrat dětí a studentů jsou pro vládu priorita. A tolikrát je prakticky nemožné objevit stopu, kterou by toto tvrzení zanechalo ve vládním počínání. Ze slov „priorita“ a „školství“ by se zato dal postavit věžák.
Viz i rozvolňovací schůzi kabinetu tento čtvrtek. Ministerstvo školství za pět minut dvanáct zaujalo bojovný postoj: „Další návrat žáků a studentů do škol musí být i nadále absolutní a jasnou prioritou vlády a podle našeho názoru nesmí obchody a služby předběhnout celospolečenskou prioritu návratu dětí do škol.“
Že by se to nějak vehementně promítlo do výsledku, se říct nedá. Zatímco od 3. května se zřejmě otevřou obchody, u škol to vypadá jen na rotační druhý stupeň těch základních. Otevření obchodů bude celostátní (když týdenní přírůstek případů klesne pod 100 na 100 tisíc obyvatel), jinak by lidé stejně dojížděli do krajů, kde by bylo otevřeno. Otevření škol bude regionální. Tam, kde se nedostanou pod 100, mají smůlu.
A to se jakoby automaticky nemluví o středních a vysokých školách, které kromě vymodlené a on-line neproveditelné praktické výuky jako by neexistovaly. A jako by mohly zůstat hibernované do konce školního roku 2020/2021, čti do nevidím.
Z minulých dílů příběhu o „prioritě školství“: 28. ledna ministr Robert Plaga řekl, že „další zavírání škol by považoval za krátkozraké a hloupé“. Bum ho, 27. února, když vláda nasazovala lockdown všeho možného včetně škol, Plaga se ozval: „Jakmile to epidemická situace dovolí, je nutné udělat maximum pro návrat žáků a studentů do škol, a to i za cenu přísnějších opatření například v průmyslu.“
Průmysl, stavebnictví, logistika jako jedna z mála odvětví mimo digitální svět jedou plus mínus stejně, respektive kamionová doprava prosperuje. Školství je v rozvalinách, učitelé a rodiče, žáci a studenti se drží silou vůle. Někdy bohužel ani to ne. Enormní následky na životy, psychiku, ale i ekonomiku jsou popisované horem dolem. Včetně konkrétních osobních zkušeností.
Ale stát nedokáže ve školách, kterým povolil fungovat, ani zorganizovat pořádné testování. Je absurdní, když se tím po roce pandemie musí zabývat úřad ombudsmana. Jeho zástupkyně Monika Šimůnková upozorňuje na to, že podmínky testování žáků jsou přísnější než u zaměstnanců. Žáky, vysvětluje ministerstvo, je kvůli malé spolehlivosti antigenních testů potřeba testovat dvakrát za týden (zaměstnance stejným typem testů jednou). Ale lepší testy školy nedostanou. Někde si je sehnaly samy a platí je město, nebo dokonce rodiče.
Prostě státní priorita, jako když ji vyšije.
Otevírání škol je druhou stranou téhož problému, který začal před řadou měsíců jejich zavíráním. Pokud už tehdy padalo něco o „prioritě“, nepromítlo se to do praxe ani omylem. Školy se od začátku nebraly jako něco, „přes co nejede vlak“. Naopak se tiše předpokládalo, že distanční výuka „se“ nějak zvládne, protože „musí“. A ze zavřených škol se vším, co k tomu patří, se stal status quo.
Ještě i před rokem by to byla utopická představa. To nemyslíte vážně, zaťukali bychom si na čelo.
Školy jsou na prvním místě v seznamu nešťastníků, kteří hned na začátku spadli mezi nevyvolené. A když se situace kolem nemoci pořád nelepšila, i kvůli chybám vlády, už se z jámy zákazů nemohly vyhrabat. Protože pandemie byla tak zlá, nebylo jim to dovoleno. Nemohli jsme si to dovolit.
Ale chyba nastala už v základech. Prioritou od začátku mělo být co největší „nezavření škol“. Proklamované „otevření škol“ je chytáním kočky za ocas. Školy, rodiče, studenti takřka prosí o „návrat k normálu“ – ale cesta se zdá tolik obtížná právě proto, že „nenormál“ v takové míře vůbec nastal a trvá tak dlouho.
Že je školní výuka podstatným epidemickým rizikem a že školy jsou, pokud jde o kontrolu nákazy, jedním z nejkomplikovanějších míst, je bez diskuse. Ale od toho máme stát s jeho odborníky a politiky, aby uměl řešit i náročné výzvy, ne? Notabene když se týkají života občanů tak zásadně.
Nejde jen o samotné otevření. Stát musí říct, jak budou školy – všechny školy! – udržitelně a kvalitně fungovat dál. Příští školní rok, respektive zimní semestr, začíná už za několik měsíců. Všichni studenti, natož děti, očkovaní nebudou. Co s testováním, s trasováním, co se bude dít, když se objeví covid? Máme plán? Nebo se zase jen rozbliká alarm a řekne se „distanční výuka“?
Zatím víme, že jasnou prioritou vlády je otevřít školy: nejpozději ve chvíli, kdy bude otevřeno všechno ostatní.
