Článek
Za celý covidový rok 2020, v němž po jeden kvartál stála skoro celá ekonomika a ve zbytku roku (s výjimkou dvou letních měsíců) jsme se plácali v otravných omezeních, činil celkový účet vládního hospodaření se státními penězi minus 367,4 miliardy korun. Vláda nyní schválila rámec rozpočtu na rok 2022, v němž už by měl být vliv covidu-19 na každodenní život i ekonomiku zcela minimální a obecně se očekává postupný návrat hospodářství k solidním růstovým hodnotám.
A na tenhle (doufejme!) již bezcovidový rok vláda Andreje Babiše plánuje rozpočtový schodek 390 miliard korun. Na tom je úděsných hned několik věcí.
Například je na tom v celé hrůze vidět, jak špatně vláda přistoupila k „rozpočtové expanzi“, která měla českému hospodářství pomoci překonat těžké koronavirové časy. Mohli jsme mít velkorysé jednorázové impulzy – ať už plošné v podobě dočasného vypnutí některých daní, nebo pečlivěji cílené. Vláda místo toho vyrobila na jedné straně nekonečný chaos drobných a administrativně náročných dotací pro nejlépe lobbující branže a na straně druhé obří strukturální rozpočtové díry, které se propisují do všech dalších rozpočtů.
V čele těch nejnesmyslnějších trůní takzvané zrušení superhrubé mzdy, které bez náhrady podseklo státní příjmy pro každý další rok o nějakých sto miliard. Stejně hloupé, byť levnější bylo nesystémové zrušení daně z nabytí nemovitosti, které v každém dalším rozpočtu dělá díru kolem 14 miliard, aniž by někdo přemýšlel, čím výpadek nahradit.
Právě strukturální povaha údajných proticovidových opatření (ve skutečnosti převážně populistických předvolebních úplatků) je hlavní příčinou, proč ani v následujících letech vláda nemůže počítat s ničím, co by alespoň z rychlíku připomínalo konsolidaci veřejných financí. Důsledkem, na nějž v graficky přehledné podobě upozornil zakladatel Hlídače státu Michal Bláha, je skutečnost, že za tento a následující tři roky se Česko zadluží více než za uplynulých 17 let dohromady.
V takové situaci je nepochybně namístě se ptát, co za takovou míru zadlužení dostaneme. Odpověď zní: nic.
Bylo by možné si představit kroky, které by podobně strašidelný nárůst státního dluhu omluvily nebo alespoň vysvětlily.
Například skutečně masivní investiční pobídky pro firmy na postcovidový restart a inovace plynoucí z pandemické zkušenosti – ať už by se zaměřovaly na nástup Průmyslu 4.0, na zelenou agendu, nebo na jiné výzvy, které ekonomice z blízké budoucnosti kynou.
Zdvojnásobení státního dluhu během pár let by se dalo vysvětlit také obřími počátečními transformačními výdaji doprovázejícími hluboké strukturální reformy – důchody, daně, zdravotnictví, státní agendy, digitalizace státní správy… má ještě cenu to pořád dokola opakovat?
Ani jedno z toho ale vláda v těch astronomických výdajích nenabízí. Nenabízí drahý přechod na novou ekonomiku budoucnosti ani nákladnou transformaci státu pro 21. století. Nabízí jen spoustu předvolebních dárečků tady a teď a do budoucna nabobtnalý, nereformovaný, nemotorný, rakousko-uhersky byrokratický stát – a také olbřímí dluhy, které každou další potřebnou transformaci jen zkomplikují.
To je to, co kupujeme našim dětem za ten druhý a třetí bilion, které po covidu přihodíme ke státnímu dluhu.
Řeči o „rekordních investicích“ neobstojí. Vláda fakticky investuje jen do betonu. Tím se sice mírně snižuje dlouhodobá podinvestovanost české dopravní infrastruktury, ale to samo o sobě v dnešní době zdaleka nestačí. Navíc investice ve výši necelých 190 miliard jsou sice nominálně „rekordní“, ale jinak jde o pouhých 10 procent celkových rozpočtových výdajů, což z hlediska chuti investovat řadí tento rozpočet někam ke slabšímu průměru. Jak známo, v drtivém krizovém roce 2009 dosahovaly investiční výdaje 11,3 procenta všech vynaložených státních peněz. Příští rok už se s žádnou drtivou krizí nepočítá, naopak.
Takhle tedy snaha „proinvestovat se z krize“ nevypadá. Takhle vypadá snaha rozvalit veřejné finance a zadlužit po uši vlastní děti. To vše kvůli několika hloupým hospodářským krokům, od nichž si slibujete pár krátkodechých politických bodů. Až se bude aktualizovat slovníková definice bezostyšného populismu, neměli by encyklopedisté příběh českých veřejných financí po covidu minout.
