Článek
Podivín s rohy na hlavě. Obdivovatelé otrokářské Konfederace i mládenec, který se na Kapitol vydal pod dohledem dominantní matky. Ti a mnozí další minulý týden vtrhli do amerického Kongresu poté, co je k tomu vyzval sám Donald Trump. I nejvěrnější zastánci odcházejícího prezidenta jen těžko hledali argumenty na jeho obhajobu. Nakonec jeden nalezli. Trump prý obstál v zahraniční politice. Což je odvážné tvrzení. Jak tedy Trump se světem opravdu zacházel?
Prezidentovy stoupence nadchnul především jeho postoj k židovskému státu, který prý přinesl Blízkému východu mír. Trumpova metoda byla jednoduchá: bezpodmínečně souhlasil s libovolným přáním vládnoucí izraelské pravice. Palestinci pro něj fakticky přestali existovat. O mírovém plánu, který vyjednal jeho příbuzný, proto nikdo vážně neuvažoval ani minutu.
Co se týče celého regionu, USA se jednoznačně přidaly na stranu sunnitského (a arabského) Zálivu proti šíitskému (a perskému) Íránu. Prý i proto, že Teherán utlačuje své občany. To je pravda. Co ale říci na přátelství s mladým saúdským princem, jehož lidé na konzulátu v Istanbulu zabili, rozporcovali a po kraji roznesli nepohodlného publicistu? Ano, vstřícnost vůči sunnitským monarchiím přinesla i pozitivní výsledky: další arabské státy se rozhodly pro mír s Izraelem. Dovolila ale také smrt desetitisíců jemenských dětí: ty zemřely hladem ve válce, kterou Saúdové a jejich spojenci v zemi nerušeně vedou.
A Sýrie? Tu Trump předal Rusům téměř bez boje. Nutno říci, že zde navázal na svého demokratického předchůdce Baracka Obamu. Trump ale ponechal Kremlu volnou ruku i v Libyi. Chystal se navíc zradit Kurdy, kteří mu předtím pomohli porazit extremistický Islámský stát. Hospodářsky neduživé Rusko se teď na Blízkém východě zalyká nadšením ze znovunabyté velmocenské role. Tu ale získalo především díky Trumpově slabosti a nezájmu o region. Zřejmě i proto ruský prezident Vladimir Putin tak dlouho čekal s gratulací nastupujícímu prezidentu Bidenovi.
Obavy z Trumpa měl rovněž Západ. Šéfové NATO trnuli v hrůze z toho, co umanuté dítě v Bílém domě provede. Zda třeba na Twitteru z ničeho nic nenapíše, že závazek společné obrany v případě napadení už neplatí. Nebo zda rovnou neoznámí odchod z Aliance, kterou veřejně označil za přežilou.
Ach ano, a ještě Čína. Stále asertivnější velmoc, která má na rozdíl od Ruska ekonomickou i technologickou budoucnost. Proto je fakticky jediným globálním soupeřem Spojených států. Bojovali s ní všichni soudobí američtí lídři. Žádný ale nepsal zamilované tweety o čínském prezidentovi jako Donald Trump o Si Ťin-pchingovi. Právě Twitter zaznamenal prezidentovu vzpomínku na „úžasnou spolupráci s mužem, který opravdu miluje svoji zemi“.
Za letmé připomenutí stojí počínání Trumpových spojenců a žáků. Namátkou: brazilský prezident Jair Bolsonaro nechal přes 200 tisíc spoluobčanů pomřít na koronavirus i proto, že podobně jako jeho washingtonský učitel na pandemii příliš nevěří. Oběma je cizí také ochrana přírody, amazonské pralesy proto mizí nebývalou rychlostí. Maďarská vláda zase usilovně demontuje liberální demokracii, zákon na Filipínách ztělesňuje populistický prezident…
Co tedy Trumpa v zahraniční politice vedlo? Řada amerických komentátorů se domnívá, že nic. Že žádnou strategii, koncepci, či snad dokonce plán jednoduše neměl. Byl přesvědčen, že se USA mají v cizině angažovat co nejméně, protože to stojí americké peníze. Spoléhal se na okamžité instinkty dryáčnického obchodníka a na vlastní ego, které na této planetě patrně nemá konkurenci. Politiku pojal jako nekonečnou reality show, kde se počítá momentální zájem šokovaného publika, nikoli systematická práce.
Je šílené, že si Amerika před čtyřmi lety zvolila takového prezidenta. Lepšího světového četníka než Spojené státy jsme ale neměli tehdy a nemáme ho ani teď.
