Článek
„V životě neměli učitelé tolik peněz. Učitelé stojí za námi. Pan Dobšík lže.“ Lapidárně, jak má ve zvyku, odsoudil premiér Andrej Babiš pedagogy, kteří ve středu stávkovali pod vedením odborového předáka Františka Dobšíka. Tentokrát má navíc pravdu, že se učitelům nikdy nezvyšovaly platy takovým tempem, jako za jeho vlády. Přesto se stávky zúčastní tisíce škol. Něco těm učitelům musí vadit a teď se zdá, že to nejsou platy.
Loni i letos vyrostl pracovníkům ve školství plat v průměru o víc než deset procent. V příštím roce to v reálu deset procent nebude, to si můžeme být jisti, ovšem zvýšení tarifů o osm procent a k tomu dvě procenta na osobní ohodnocení slibuje nárůst poblíž této hranice.
Svým způsobem jde o změnu kvality. Srovnání OECD ukazuje, že země Evropské unie jsou rozděleny na dvě poloviny. V jedné z nich berou kantoři základních škol přes 120 procent průměrného platu v zemi, v té druhé jsou těsně nad průměrem. To jsou poslední data z roku 2017, ve kterém zdejší učitelé se 107 procenty průměrného patřili jednoznačně do té horší poloviny.
Pak se stal premiérem Babiš. Už v příštím roce překročí učitelské mzdy v průměru 42 tisíc korun měsíčně, dosáhnou tak 117 procent celorepublikového průměru a jen poslední krok bude chybět, aby se čeští kantoři dostali do skupiny bohatších. Babiš směruje do škol víc peněz, než jeho předchůdci, přesto se bude stávkovat.
Učitelům může vadit, že nemají dostatečné zázemí, ať už jde o běžné pomůcky, nebo třeba nepřipravený projekt inkluze, navíc se jako každý státní zaměstnanec v Česku hroutí pod průběžně nabývající byrokracií. Přirozeně musí trpět, že z těchto důvodů nemohou svou práci vykonávat tak dobře, jak by to bylo možné. Ovšem musí tu být i další důvod a dost jednoduchý na to, aby ho sdílela nemalá část učitelského sboru v zemi.
To špatné
„Rozhodla jsem se stávkovat, protože ve školství to je dlouhodobě špatné.“ Tak zní nejčastější z výroků nespokojených učitelů, teď už jen zjistit, co je „to špatné“.
Většinu protestních hnutí na světě spojuje všeobecně sdílený pocit nespravedlnosti. Obvykle se dá těžko exaktně popsat, jako každá emoce, a proto lidé „zvenku“ nechápou, proč se revoltující spoluobčané zlobí. Ovšem nespokojenci si navzájem rozumějí velmi dobře.
Greta Thunbergová označila za nespravedlnost, že ji současné elity připravily o dětství. Značná část jejích vrstevníků dobře chápe nepříjemný pocit, že se svět, který se před nimi právě otevírá, zároveň nezadržitelně žene do zkázy. Probíhající násilné demonstrace v Santiagu de Chile vyvolalo něco tak „bezvýznamného“ jako zdražení jízdenek na metro. Opět ovšem je tu symbol nespravedlnosti. Nešlo o samotné zdražení jízdenky, ale o to, že ji musí platit chudší lidé, kteří jsou znevýhodněni už tím, že nemají na drahé byty v centru a musí z velké dálky dojíždět do města za prací.
Dokonce hlavním ekonomickým důvodem nespokojenosti s československým komunistickým režimem v roce 1989 nebyla podle průzkumu ÚVVM nedostupnost západního spotřebního zboží, ale pocit, že lidé nemají nárok na spravedlivou mzdu. Víc dostával ten, kdo se zásluhou členství ve straně dostal na lepší místo.
V časech zvyšování platů může vzniknout dojem nespravedlnosti už tím, že vládní marketing i média popisují růst průměrného platu, kterého však dosáhne jen menší část učitelů. Zároveň je řeč o hrubém platu, jehož růst právě v učitelském případě devalvuje vliv takzvané studené progrese. Učiteli se z roku na rok zvýší plat o tři tisíce hrubého, jenže víc než třetinu tohoto navýšení si okamžitě strhne finanční úřad. Ve skutečnosti tedy nejde o průměrný měsíční plat na úrovni 40 tisíc, ale sotva o 28 tisíc čistého, pokud učitel nemá slevu na dítě.
Pozoruhodný efekt, že zvyšování platů zvyšuje také pocit nespravedlnosti, se ovšem projeví zvláště v tom případě, že v jednotlivých školách existují neodůvodněné mzdové rozdíly. Dnes je možné, že se platy učitelů vykonávajících stejnou práci liší až o deset tisíc korun měsíčně jenom kvůli tomu, že někdo je starší a především má dobré vztahy s ředitelem, který mu ochotně dává příplatky a prémie. Ředitele základních škol dnes jmenují městské či obecní rady a ve městech s pevnými sítěmi klientelismu jsou šéfové škol přirozenou součástí těchto sítí.
Pak se dá očekávat, že praneteř zástupce starosty či bratranec dodavatele čajů pro školní jídelnu má předem zajištěný vyšší plat. Když platy rostou, rozdíly jsou o to víc vidět. Některé návrhy odborářů, například posílit tarifní část platů, do kterých nemůže ředitel zasahovat, a stanovit pro učitele minimální mzdu, poukazují, že právě tato elementární nespravedlnost je důležitým terčem stávkujících.
Jak dál
Za vzor pro evropské školské systémy se používá Finsko, ve kterém mají učitelé nejvíc rovnostářské platy. Na úroveň poblíž 120 procent průměrné mzdy se dostane nový kantor hned po nástupu na školu a během celé kariéry si může polepšit jen o dalších deset, patnáct procent.
V základech tohoto přístupu je úvaha, že každý učitel učí stejně dobře, jinak ve škole nemá co dělat. V tom se například kantoři liší od doktorů. Lékaře schopného transplantovat plíce je třeba zaplatit řádově víc než jiného chirurga, i když většinu jeho práce stejně tvoří rutinní výkony, jaké zvládne lékař na pneumologickém oddělení okresní nemocnice. Bez transplantéra totiž nemocnice přijde o svou unikátní specializaci. Každý učitel je však voják na stejném poli národního vzdělání.
Je třeba pochválit ministra školství i premiéra, že zvyšují školské platy, přesto potřebují od stávkujících připomenout, že peníze nejsou všechno. V této chvíli by další protesty ještě zastavilo ujištění shora, že ministři svým učitelům rozumějí a že „to špatné“ v systému odstraní, třeba právě po finském vzoru.
Autor je redaktorem týdeníku Echo 24.
