Komentář: Vytahovat bič na neočkované? Na to je brzy

Na mezinárodních žebříčcích očkování si Česko nevede nejhůř, ale v žádném případě nepatří k premiantům. V EU jako celku dostalo alespoň jednu dávku očkování necelých 66 procent populace nad 18 let, v Česku jen 59,2. V proočkovanosti rizikových skupin nad 60 let se Česko v rámci EU pohybuje kolem 15. místa.

Vláda v čele s premiérem se ve svých vystoupeních snaží navodit dojem, že očkování už je univerzálně dostupné a že kdokoli chce, k vakcíně se dostane. Na základě této premisy se kabinet posouvá k úvahám, jakým způsobem by neočkovaným lidem znepříjemnil život tak, aby se pokud možno očkovat nechali.

Problém je v tom, že ona základní premisa je chybná. Vakcíny dosud nejsou ani zdaleka univerzálně dostupné zejména pro vysoce rizikové skupiny nejstarších, chronicky nemocných, případně imobilních občanů. V Česku stále zbývá naočkovat na půl milionu lidí, pro něž onemocnění covidem představuje závažné riziko. Sem spadá skoro 450 tisíc lidí nad 60 let, kteří dosud nejsou k očkování ani registrováni, a dále mladší chroničtí pacienti.

Tyto rizikové skupiny nechal stát při očkování na holičkách. Příliš dlouho nedokázal praktickým lékařům zajistit dostatek vakcín. Dodávky do mnoha jejich ordinací byly tak chaotické, že lékaři slibovali svým pacientům termíny očkování, jen aby je museli za pár hodin či dnů rušit s omluvou, že vakcíny nedorazily.

Teď se dodávky trochu zlepšily, ale nikdo dodnes nepřišel s motivací, která by deprimované praktiky přiměla zvednout telefon a jméno po jménu obvolat alespoň své nejstarší pacienty a očkování jim (znovu) přímo nabídnout. Jistěže to někteří dělají, ale někteří je málo.

Mobilních očkovacích týmů je vzhledem k uvedeným číslům zoufale málo.

Nikoho z ministrů ani nenapadlo nařídit zdravotním pojišťovnám, aby dopisem jmenovitě obeslaly neočkované klienty a pokusily se jim vysvětlit výhody vakcinace a nabídnout pomoc s jejím zařízením. Vyžadovalo by to přitom zhruba pětinové úsilí oproti rozesílání tří milionů vychloubačných dopisů od premiéra pro potenciální voliče.

Ne, vakcíny ani dnes nejsou univerzálně snadno dostupné. Jsou snadno dostupné technicky zdatným, mladším, majetnějším obyvatelům větších měst. Ti už si dnes mohou dokonce vybírat, jestli projdou online rezervačním systémem a podívají se třeba na logisticky pozoruhodný provoz Národního očkovacího centra, anebo se jen tak staví na „hlaváku“ pro jednodávkovou vakcínu bez registrace. Až budou alespoň ve srovnatelně komfortní pozici skutečně všichni, kteří by o vakcínu mohli mít zájem, bude vláda moci prohlásit, že má splněné domácí úkoly. Zatím se tam ani neblížíme.

Právě proto je teď předčasné, neobratné a vlastně nevkusné vytahovat výhrůžky neočkovaným. Předně vláda neví, kolik z dnes neočkovaných vakcínu skutečně odmítá a kolik se jich k ní jen nemůže dostat, protože premiér a ministři se raději fotí před padesátým očkovacím místem v Praze, než by uvažovali o dostupnosti vakcín na Rumbursku. Dále vláda netuší, jak těžké by mohlo být přesvědčit alespoň část „odmítačů“ racionálními argumenty podanými důvěryhodnou autoritou, jako je praktický lékař nebo zdravotní pojišťovna.

V průzkumu, který zpracovala iniciativa Cesta ven, jež vládě pomáhá s očkovací kampaní, je uvedeno pět nejčastějších důvodů pro odmítání vakcíny – nedostatečné prověření, nedůvěra, příliš rychlý vývoj, neznámé vedlejší účinky, omezená doba účinnosti. Podle výzkumníků by pochybovače přesvědčilo nejčastěji prokázání účinnosti vakcíny, minimální počet vedlejších účinků či alergických reakcí a to, že očkování pomůže návratu do normálu. To jsou přece všechno argumenty, které pochybovačům lze poskytnout na základě snadno dostupných dat. Jen je zřejmě zapotřebí, aby to udělal někdo jiný než Adam Vojtěch na hodinové tiskové konferenci nebo Andrej Babiš v Čau, lidi.

Nepochybně přijde doba, kdy bude třeba se bavit o nepříjemných věcech, jako jsou povinné testy nehrazené ze zdravotního pojištění. Dokonce i nápad na zvýšení zdravotního pojistného pro neočkované se objevil – a je vlastně docela dobrý. Jen mu brání rigidnost a nereformovanost českého zdravotnictví. Kdybychom žili v systému individuálních pojistných plánů s bonusy a malusy za preventivní vyšetření či rizikové chování, mohla být tato otázka vyřešena raz dva. Jenže nežijeme. Takže budeme neočkované „trestat“ všelijakými kličkami a doufat (nejspíš marně), že je zase na tisíc kusů nerozcupují soudy.

Pořád ale platí několik premis. Zaprvé – neočkovaní nejsou a nemohou, ba nesmějí být občany druhé kategorie. Takže vláda, která neumí legálně ani zavřít hospodu, se bude při jejich omezování vydávat na setsakra tenký právní led.

Zadruhé – očkování je od začátku nastaveno jako nepovinné, takže všechny sankce, byť i nepřímé, za jeho absenci bude opět extrémně složité vysvětlit právníkům. Pokud chce vláda vyhlásit vakcinaci proti covidu za povinnou, budiž, může o tom být řeč. Ale měla by to rovnou přiznat a nést politické náklady s tím spojené – a ne se zamotávat do absurdních právních kliček. V uplatňování metody cukru a biče vůči váhajícím vláda poněkud zapomíná na cukr – a ne, jenom nové tenisky z očkovací losovačky to nevytrhnou.

Zatřetí a znovu – jakákoli represivní opatření proti neočkovaným mohou mít smysl teprve ve chvíli, kdy si vláda bude stoprocentně jistá, že každý, kdo vakcínu chtěl (samozřejmě vyjma těch, kteří se ze zdravotních důvodů očkovat nemohou), ji dostal, a pokud ji někdo v těle nemá, je to jen důsledek jeho svobodného rozhodnutí. Tuhle jistotu dnes vláda nemá, mít nemůže, a jestliže ji předstírá, je to čistá faleš.

Než splétat biče na neočkované, bylo by možná lepší, kdyby se vláda soustředila na doočkování těch, jimž dosud vakcínu upírá nebo kteří jen potřebují dovysvětlit její přínos. Třeba by potom zjistila, že zavilých odpíračů je v populaci málo. Třeba tak málo, že je může při epidemiologických propočtech místo konstruování složitých pastí velkoryse zanedbat.