Článek
Jestli něco od vyhlášení nouzového stavu budilo a dál vzněcuje vzrušené debaty, tak to nebylo zavření hospod nebo třeba fotbalových stadionů. Ale zákaz otců u porodu.
Takže když k Městskému soudu v Praze doputovala žaloba požadující zrušení tohoto drsného opatření, vzrostla naděje na verdikt, který nám řekne něco podstatného nejen k porodní stopce tatínkům. Ale i k složitému nalézání hranic mezi nezbytností a přiměřeností kroků státní moci v nouzovém stavu pandemie.
Žel bohu, soud se povážení proporcí mezi zásahem do základních práv a veřejným zájmem vyhnul únikovým výrokem. Žalobu odstrčil s tím, že ministerstvo napadané opatření zrušilo, což brání dalšímu řízení.
Jenže Ministerstvo zdravotnictví zákaz zrušilo den po podání žaloby a ihned ho nahradilo dalším, kde stanovilo výjimky pro handicapované rodičky nebo cizinky, které potřebují tlumočení. Základní problém napadený žalobou - zákaz přítomnosti otců u porodu - tam tedy zůstal.
Tím, že se soud odmítl zabývat podstatou věci, ale vyslal ministerstvům a dalším správním institucím divné poselství: Pokud se chcete vyhnout soudnímu přezkumu, rušte pravidelně svá opatření a nahrazujte je těmi samými jen v bleděmodrém.
Nutno podotknout, že po vypuzení otců z porodních sálů volali především samotní lékaři, vystresovaní nedostatkem ochranných pomůcek. Se zcela pochopitelnými obavami z nakažení doktorů, sester a dalšího personálu.
Což ale jen připomíná, že kdyby stát hned zpočátku neselhal v zajištění ochranných prostředků pro zdravotnictví, asi by tohle tvrdé opatření, ostatně nevídané v jiných zemích, vůbec nevzniklo.
Možná si tam, kde navzdory pandemii nevytěsňují otce z porodnic, položili otázku: O co je otec, který žije s nastávající matkou v jednom bytě (a jsou nakažení buď oba, nebo ani jeden) nebezpečnější u porodu než lékaři a sestry, kteří také s někým žijí, chodí do i z práce, pohybují se mezi lidmi?
Jistě, lékař a další porodní personál vždy představují v čase epidemie nutné riziko. Kdežto otcové u porodu jsou rizikem, které lze vynulovat jejich vypovězením z porodních sálů.
Jenže i tahle logika má své mouchy. Ministerstvo zdravotnictví zakázalo návštěvy v nemocnicích s výjimkou nezletilých pacientů. Nezletilým „pacientem“ se ale dítě stává okamžikem svého narození. Takže, když se striktně držíme ministerského výnosu, novopečený otec má právo spatřit potomka, jakmile se novorozenecký křik rozlehne porodním sálem.
Jaký je ale potom rozdíl v přítomnosti otců s rouškami a dalšími ochrannými pomůckami přímo u porodu, nebo hned po narození dítěte? Což ostatně již z vlastního rozhodnutí po porodu umožňují pražská Nemocnice Na Bulovce nebo ostravská fakultní nemocnice.
K zákazu otců u porodu se vyjádřil i novopečený ombudsman Stanislav Křeček, který prohlásil, že přítomnost otců u porodu je možnost, a nikoliv lidské právo. Názorně nám tak předvedl, jak hodlá ve svém ombudsmanství naplňovat tvrzení, že je „zásadní omyl“, pokud lidé od jeho úřadu očekávají, že se bude věnovat ochraně práv v „plné šíři“.
V plné šíři ale jde o to, že Listina základních práv a svobod mluví o právu na respektování soukromého a rodinného života. Toto právo upřesňuje zákon o zdravotních službách, podle kterého má každý nemocniční pacient nárok na přítomnost osoby blízké, pokud to nenarušuje jeho léčbu.
Stanislav Křeček připouští, že účast otce u porodu je něčím, co přispívá ke kvalitě rodinných vztahů. Ale dodává: „Lidská společnost se po mnoho generací vyvíjela zcela zdárně i bez této možnosti, která se v poslední době stala jistě i trochu módní záležitostí.“
Starším generacím ovšem nezbývalo nic jiného než se zdárně rozvíjet bez této možnosti. Pro minulý režim byla nepředstavitelná byť jen návštěva matky s čerstvým potomkem v nemocnici. Natož přítomnost otců na porodním sále.
A tak patřilo ke každodennímu koloritu porodnic postávání novopečených tatínků pod okny a jejich pohnuté mávání maminkám, vystavujícím za sklem těžko rozeznatelná novorozeňata. Což snad pro někoho mělo i svéráznou romantiku, na kterou nostalgicky vzpomíná.
Ostatně pamětnice těch časů k současnému moratoriu na porodní angažmá otců často podotýkají: No co, my jsme rodily bez nich a žádnou újmu jsme neutrpěly.
Jenže pro podstatnou část mladší generace se stala přítomnost nastávajících otců na porodním sále nikoliv módou, ale úplně normální součástí jejich vztahu. A společné chvíle u porodu vnímají jako jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života.
A je otázkou, zda zrovna v době, kdy se musíme vyrovnat s obtížnými, neobvyklými ochuzeními plnohodnotného žití, má stát morální právo bránit manželům a párům, aby pohromadě prožívaly takové okamžiky, jako je první nadechnutí jejich potomka na tomto světě.
Jak napsal v otevřeném dopise ministru zdravotnictví jeden z nastávajících otců: „Přece jen se nynějšími opatřeními snažíme především zachránit svět, jak jej známe, a proto bychom mohli adekvátně přivítat nový život, který také znamená novou naději.“
Ministr Adam Vojtěch už teď roušky a další ochranné pomůcky pro nastávající otce určitě najde. Nic mu tedy nebrání sprovodit ze světa drakonické opatření, které zraňuje řadu rodiček a jejich partnerů.
Zatím to ale vypadá, že vláda spíš začne s uvolňováním u těch kosmetiček a kadeřnic, jak slibuje premiér. Holt, zpátky k radostem života s novým make-upem!
