Článek
Ty naše vzdušné zámky poslepované izolepou nám zase jednou spadly na hlavu.
Vláda selhala, čteme všude. Opakujeme si to jako mantru a rádi si tomu i zatleskáme. Protože je to pravda: jestli šlo kolosálně pokazit to, co se nám na jaře na začátku pandemie povedlo, tak se to pokazilo.
Ale je třeba říct i druhou polovinu celé věci. Selhali jsme i my jako obyvatelstvo. Není to tak populární, ale je to tak. Jistěže ne všichni a ne každý stejně. Ale nejde o generalizaci, nýbrž o fakt, který lze podpořit daty o našem chování. A to bylo neuvážené a nezodpovědné.
S elegancí sobě vlastní jsme potvrdili jeden z nejzákladnějších stereotypů o Češích. Že jsme takoví všeumělové, kteří mají pocit, že všechno aspoň trochu umí a hlavně všemu rozumí. Někdy to vyjde a pak se dmeme pýchou. Ale jindy nám ty naše vzdušné zámky poslepované izolepou spadnou na hlavu.
Bez ironie, dokážeme úctyhodné věci. Třeba šít ve velkém roušky, když se ukáže, že těch běžných je nedostatek. Nebo i vymyslet a začít vyrábět ventilátory do nemocnic. Vzájemně si pomáhat a dělat spoustu věcí nad rámec svých povinností.
Ale jen dokud nám vydrží adrenalin a endorfiny. Ty příjemné hormony, které vyrábí náš mozek dojímající se nad naší vlastní velikostí a solidností. Pak dojdou a my se chováme jako pitomci.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv.
Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Archiv všech glos najdete tady, podcasty a další audio Seznam Zpráv tady.
Viděl jsem data jednoho z mobilních operátorů, z kterých podle analytiků vyplývají dvě věci: že v letních měsících 2020 lidé 1) sice omezili cesty do zahraničí, ale 2) jinak se chovali stejně jako v předešlých letech. Nebyla patrná žádná změna.
Plus to, co jsme viděli všichni: nad rámec velmi sporadických nařízení jsme nenosili roušky ani nedodržovali ono slavné sociální distancování. Význam toho termínu jsme se naučili, jeho obsah nám zůstal ukradený.
Ano, morální licenci k tomu, abychom se chovali jako bezohlední hlupáci, nám dodali politici, výsostně premiér Babiš. Jel k moři, když se pro blaho ekonomiky i veřejného zdraví doporučovalo výjimečně zůstat v Česku, a nenastoupil karanténu, protože se mu nechtělo. A měl k tomu samozřejmě vysvětlení.
Je Slovák, ale když nic jiného, tak tohle z něj činí emeritního Čecha jako poleno.
Všichni dnes v hospodách, při povídání s kolegy či na sociálních sítích víme, co vláda měla udělat jinak a líp. Řítíme se do potíží, které narůst nákazy nepochybně přinese, s naším oblíbeným a nikdy neselhávajícím pocitem, že „oni to podělali“.
Nikoli. Podělali jsme to všichni.
