Článek
K nedělnímu Světovému dni boje proti AIDS přinesl web Aktuálně.cz zprávu o Aleně Kloučkové, která se vyléčila z AIDS, a to dokonce přesto, že několik těžkých let nebrala žádné léky.
Ta informace mě samozřejmě nesmírně těší a pýcha na českého profesora Antonína Holého nemůže být větší. Ale radost mi trochu kalí pomyšlení, že i přesto u nás stále můžeme pozorovat stigmatizaci HIV pozitivních lidí a že takové zprávy, potažmo titulky, mohou posilovat mýtus, že HIV se člověk může jednoduše zbavit.
Nemůže. Zatím ještě ne.
Já osobně jsem v informovaném strachu ze syndromu získaného selhání imunity vyrostla. Doba temna, nulové osvěty a totální ostrakizace právě končila. Freddie Mercury zemřel (1991), princezna Diana se objímala s nemocnými a v Česku probíhala kampaň tak masivní, že jsem pak přenos nemoci viděla za každou kapkou krve ještě mnoho dalších let. Pak se do oběhu dostaly, bez přehánění, zázračné léky profesora Holého, které člověku nakaženému virem HIV dovedly významně prodloužit život. A respekt z nemoci se pomalu začal vytrácet.
Léky dnes dovedou snížit virovou nálož až na nulu a zamezit tím přenosu viru. Léky – jako v případě paní Kloučkové – dovedou zvrátit průběh samotného onemocnění AIDS. Ale stále však ještě nedovedou HIV úplně a zcela vyléčit. Nehledě na to, že i ve vzorovém případě, kdy se neobjeví farmakorezistence, pak mluvíme o doživotním braní silných léků s možnými vedlejšími účinky, které fungují jen při velmi přísném a důsledném dodržování.
Svědomité a trvalé užívání léků dnes v ideálním případě funguje jako „treatment as prevention“ – prevence léčbou. Sex bez kondomu nicméně pořád nese určité riziko infekce a věřte nebo ne – stále existují i jiné nevyléčitelné pohlavně přenosné choroby, které nemají takové PR jako HIV/AIDS.
Zkratkovité zprávy nás, zdá se, zbavují strachu z nákazy, ale nezbavují strachu z přítomnosti nemoci. O reakce v duchu „tak už to dovedou, no konečně, juchů” není nouze. O doprovodných sociálních problémech, které i maximálně snížený HIV virus přináší, se už zase tolik nepíše. Tak například i v roce 2019 je pro HIV pacienty obtížné sehnat zubaře – zeptejte se kohokoliv, kdo virem trpí.
Pokud tedy někoho takového znáte, protože „vyoutovat se“ je pro většinu lidí stále nepředstavitelné ohrožení pracovního i osobního života.
Ke Světovému dni boje proti AIDS si proto přeji další nadějné objevy, skvělé zprávy a stejně tak moderní sexuální výchovu, která představí chráněný styk a pravidelné testování jako naprosto přirozenou, dostupnou a automatickou záležitost. Na rozdíl od rakoviny, na kterou se ten 100% bezvadný lék také ještě nenašel, se totiž HIV/AIDS dá předcházet o něco efektivněji.
V neposlední řadě pak doufám ve větší soucit s nemocnými. Více soucitu povede k většímu povědomí o životech nakažených lidí a to pak přispěje k destigmatizaci. Protože v době, kdy léky mohou pacienta dostat na nulovou virovou nálož, mi odsuzující poznámky typu „mohou si za to sami“ přijdou nejen nevkusné, ale i archaické. A vyrovnat se s tak hmatatelným vědomím vlastní smrtelnosti a vyhlídkou na doživotní léčbu je jistě těžké i bez zavržení rodinou, kolegy a přáteli.
