Článek
Poté, co se rozběhlo očkování i v EU, se dá říct, že se vakcinuje už celý západní svět. Jsme přesně v momentě, kdy obvykle končí katastrofické filmy s námětem pandemie. Tedy záběrem na to, jak zdravotníci v bílých neprodyšných oblecích začínají očkovat první lidi. Je „hotovo“, jak poněkud nediplomaticky napsal v neděli čerstvě naočkovaný český premiér. Dál už běží jen kredity a titulky.
Ve skutečnosti je happyend ještě daleko. Ale vyvinutí a vyrobení vakcíny (v tuto chvíli jsou k dispozici dvě, třetí zanedlouho a další budou následovat) je vítězstvím Západu. Světa postaveného na volném trhu a osobní svobodě jednotlivce. Obojí umožňuje vyniknout těm, kteří mají ambice a schopnosti. Žádný jiný systém to nedokáže. A jsou to výjimeční lidé (vědci i manažeři), díky nimž dnes vakcínu máme.
Na druhou stranu, z takzvaného Západu je velká část lidí na seznamu mrtvých. V tom svobodná společnost fatálně selhala, a v tomto případě není užití slova „fatálně“ pouhým stylistickým ornamentem. Porovnejme jednotky obětí na Tchaj-wanu s desítkami tisíc ve srovnatelně velkých evropských zemích, včetně Česka. A žádný seznam mrtvých není dostatečně krátký, pokud jsou na něm lidé, které jste znali, anebo dokonce vaši blízcí. Počet mrtvých se vždycky rovná počtu tragédií, pro něž nemáme slova.
Východ, konkrétně v tomto případě Asie včetně velké Číny, zvládl první část pandemie lépe. Využil technologie, často rovněž vyvinuté na Západě, avšak způsobem, který je v naší části světa nepřijatelný. Stručně řečeno ochránil životy na úkor tvrdého až bezohledného zásahu do soukromí jednotlivců. A stejným způsobem ochránil i ekonomiku, paradoxně opět často velmi kapitalisticky fungující. Co se počítá, jsou výsledky. A ty státy zejména z jihozápadní Asie mají.
Mnohokrát jsme si my v Evropě (a asi i v Severní Americe) při čtení zpráv z Asie řekli: TOHLE by u nás nešlo. Ať už šlo o měření teploty na každém kroku, poskytnutí osobních dat úřadům, odvážení pozitivně testovaných do „covidových ubytoven“ či totální omezení svobody pohybu. Říkali jsme, že TOHLE je cena, kterou nejsme ochotni zaplatit.
Není to konflikt kapitalismu s nějakou pokročilou formou asijského socialismu. Čína je složitá země a přívlastky „kapitalistická“ ani „socalistická“, tím méně „komunistická“, už moc nefungují. A to ani nemluvě o zmíněném Tchaj-wanu, který je víc kapitalistický než Švýcarsko, aspoň tedy měřeno běžně užívanými ekonomickými ukazateli.
Jednoduchá ideologická kritéria neplatí, jde o do značné míry kulturní problém. Chiméra jakési „stádní imunity“ je vlastně esencí kolektivního přístupu, byť na biologické úrovni. Na té intelektuální je pro nás cokoli „kolektivního“ skoro sprostým slovem. Chceme zvítězit silou ducha, myšlenky a jednotlivce. Jenže to s virem nejde, minimálně v té první fázi. Ale i v ní přibývají mrtví.
Měli jsme štěstí, že covid není natolik závažnou nemocí, aby se konflikt mezi západním a východním přístupem rozhodl v prvním kole. Nakonec Západ stihl vakcínu vymyslet a vyrobit včas, aspoň v tom smyslu, že neumírala procenta (tak jako v předešlých pandemiích), ale spíše promile globální populace. Zatím ovšem nevíme, jaké bude mít pandemický rok 2020 další dopady a jaké procesy nastartuje.
Výsledek se zdá být zajímavým: Jako by se ukázalo, že pro planetu byl v boji s covidem výhodný mix obou světů. Toho západního, jenž si udržel své ideály a našel vakcínu, kterou lze koronavirus definitivně porazit, a toho východního, který se dokázal adaptovat a zvládl způsob, jak nad covidem zvítězit „na body“, nikoli kontumačně.
Rozumím tomu, že milujeme svůj svět a své ideály. A že jsme podezíraví a opatrní, máme-li přiznat úspěchy „jejich“ světa. Ale berme to jako příležitost přemýšlet o tom, kde má ten náš svět své limity a rizika.
