Článek
Nejsem tak smělý, abych si dovolil hodnotit, zda je zářijový návrat roušek opodstatněný, či nikoliv. Nabízím než pohled rodiče, jehož dcera vstoupí po prázdninách do první třídy. A trochu se bojím, aby koronavirová opatření nezanechala v generaci současných školáků dojem, že je svět zlé místo, kde je člověk člověku zabijáckým vironosičem.
Nejprve fakta, emoce vzápětí: Povinnost nosit roušky bude platit také pro školáky a studenty ve společných prostorách školy. Tedy například na chodbách o přestávkách. Mimo třídu budou moci žáci roušku odložit pouze při konzumaci ve školní jídelně a při tělocviku.
Na jaře nicméně školy do značné míry osiřely. Domácí wifiny žhnuly pod náporem online výuky na dálku. Což se už, věřme, nebude opakovat. Minimálně u nejmenších dětí je to nesmysl. Absolvovali jsme v květnu s dcerou přes Skype rozhovor s její potenciální třídní. Představa, že by se šestileté děti měly zapojit do výuky v tomto virtuálním režimu, je absurdní.
Navíc, upřímně, vzdělávací systém je poslední, co mě aktuálně zajímá. První roky ve škole jsou přece zásadní pro navazování sociálních vztahů. Řečeno normálně: kde jinde než na základce může člověk poznat srdečné nepředsudečné bezvýhradné přátelství?
Omlouvám se, ale nenabídnu všeobjímající východisko. Osobně budu rád, nebudou-li učitelé nutit moje dítě nasazovat si roušku za situace, kdy budou v celém Libereckém kraji (442 tisíc obyvatel) ve věkové kategorii 0-14 let čtyři nemocné děti, což je mimochodem aktuální reálný stav. Skutečně ocením, nebude-li si muset dcera při každém odskočení na záchod nebo společném poledním čekání na knedlíky zakrývat tvář. Budu rád, když docela zásadní část svého dětství stráví v prostředí, kde za každou spolužákovou rýmou nebude cítit riziko. Kde se nebude muset bát Vaška z druhé třídy jen proto, že mu rodiče ke svačině zapomněli přibalit roušku.
Nabídnout za to mohu málo. Snad jen zodpovědnost. Pokud by se situace začala zásadně zhoršovat, omezíme například na nezbytně dlouhou (raději však krátkou) dobu setkávání dětí s prarodiči na videohovory, i přes všechny útrapy, jež to všem stranám přináší.
Výše řečené je podle mého nejupřímnějšího přesvědčení v nejlepším zájmu dětí. Ale i celku. Nechci, aby děti vyrůstaly ve strachu. Aby se mu naučily. Aby se začaly bát druhých lidí. Světa. Vždyť, jak tvrdí buddhisté, všechna životní rozhodnutí motivovaná strachem jsou mylná, někdy nebezpečná.
Nechť škola zůstane v přeneseném slova smyslu Ostrovem přátelství, jak o něm psal Miloš Zapletal, přední znalec dětské duše, mezi skauty známý jako Zet.
