Článek
„Ruka ruku myje.“ Tentokrát nejde o doporučení hygieniků, ale o známé rčení. A o postřeh z mozaiky neutěšených poměrů na finančním úřadě ve Zlínském kraji, které mapuje reportážní série Seznam Zpráv.
Berňák například vyvolené daňové dlužníky nechával vyklouznout tím, že léta nic nedělal, až byly dluhy promlčeny.
Vsetínský státní zástupce, který na počínání úřadu neviděl nic zvláštního, na dotaz, zda tu nesehrál svou roli princip „ruka ruku myje“, bez zaváhání odpověděl: „A kde ne?“
V době, kdy u nás – doufejme – doznívá bezprecedentní pandemická epizoda spojená s vlnou vynuceného i dobrovolného sebeomezení a solidarity, se takové zprávy koušou opravdu těžko. A že v samotné kauze nejde o letošní, čerstvé události, příliš nehraje roli.
Dojem, že zatímco občany stát přiměl přinášet oběti včetně finančních, někde v jeho útrobách může dál probíhat hra na rovné a rovnější, je nesmazatelný.
Země byla uvedena do módu „zvládneme to“, tažení za jeden provaz a mávání vlaječkami. „To dáme!“ A zároveň je možné, že někde se dál vybírá, vymáhá a zaklekává tak nehorázně a účelově jako ve Valašském Meziříčí. Systém „čárek“, tedy vázání odměn na počet „daňových zákroků“ vůči podnikatelům, je nepřijatelný.
Případ může a nemusí být ojedinělý. Kdoví? To je na něm zlé: rozežírá důvěru k práci finančních úřadů a nepřímo ke státním institucím vůbec. Poškozuje tisíce poctivých úředníků. Netýká se všech, ale potenciálně diskredituje všechny.
To, jak se vybírají daně, je pro vztah občanů ke státu zásadní, do značné míry ho to předurčuje. Pohádkové karikatury výběrčích – obvykle krajně nesympatických jako třeba v Pyšné princezně – nevznikly pro nic za nic. Je to archetyp: biřic na koni, představitel finančního úřadu, dře z poddaných kůži. Věřit v jeho nestrannost od nás vyžaduje i v roce 2020 jistou míru vstřícnosti, respektive podvědomého nebo i vědomého sebezapření.
Když se pak ukáže, že někteří výběrčí skutečně v praxi připomínají pohádkové vymahače, přichází investice do důvěry vniveč. To je nebezpečné.
Zjištění, jak to také může vypadat pod pokličkou eráru, je hořké. Tím spíš, že nadřízení „biřiců“, rozhodující politici, se už drahnou dobu tváří, jak ve výběru daní všechno šlape jako hodinky. A nutí nás „poddané“ elektronicky evidovat, kontrolně hlásit a vůbec se intenzivně věnovat daňové byrokracii. Daně? Tak všichni do pozoru!
Má ale stát vůbec právo vyžadovat po lidech disciplínu, když dopustí, aby správa daní probíhala jako ve Valmezu? Heslo „spolu to zvládneme“ rázem působí příšerně licoměrně.
