Článek
Debata o právech LGBT komunity (především o právu na manželství) je v poslední době v Česku poměrně vyostřená. Nejspíš proto, že symbolizuje boření i mnoha jiných starých jistot. V předvečer startu 11. ročníku Prague Pride stojí za to o nich přemýšlet.
Znám lesbický pár, který spokojeně vychovává své dvě děti, pětiletou dceru a dvouletého syna. Hana s Adélou jsou spolu 13 let, vystupují jako rodina a nijak se tím netají. Zatím neuvažovaly o registrovaném partnerství, ale od doby, co mají děti, jejichž biologickou matkou je Adéla, intenzivně vnímají, že potřebují zákonnou jistotu, že je stát jako rodinu také uzná.
Rodinou zakrátko bude i jiný můj blízký stejnopohlavní pár, který právě očekává narození své první holčičky díky náhradní matce v USA. Boban a Štěpán spolu žijí také 13 let, v registrovaném partnerství jsou od roku 2012 a v manželství od loňska - ano, díky tomu, že žijí v Německu, mohli se stát i manželi. A stali se jimi mimo jiné právě proto, aby se následně mohli stát i rodiči.
V Česku jim ale manželství nikdo neuzná. Dítě, které se jim narodí v únoru, bude mít v rodném listě zapsané je dva jako rodiče. Kdyby s ním ale žili v Česku, neměl by jeden z nich v případě rozchodu k danému dítěti žádná práva. Stejně jako je nemá Hana k dětem, které vychovává s Adélou. Je to fér?
Ve většině evropských zemí je manželství pro všechny, které mimo jiné oběma manželům umožňuje mít rodičovská práva ke svým dětem, už samozřejmostí. Tento zákon už má 30 zemí na pěti kontinentech. Manželství LGBT komunita může uzavřít v téměř celé západní Evropě (až na Itálii a Švýcarsko), v USA, Kanadě či ve většině států Jižní Ameriky. Manželství pro všechny není zatím uzákoněno mimo jiné na Slovensku či v Maďarsku.
V Česku od roku 2006 samozřejmě existuje možnost registrovaného partnerství, ta ale párům nezajišťuje stejná práva jako heterosexuálům. Problém je zejména v oblasti rodičovských práv - registrované partnerství neumožňuje přisvojit si dítě druhého partnera ani osvojit dítě z ústavu či se stát společně pěstouny. Znamená to, že zákonem uznaným rodičem je jen jeden z páru, druhý je z hlediska práva vůči dítěti prakticky cizím člověkem.
Děti se tak v případě rozpadu vztahu ocitají v právním vakuu, mohou ztratit kontakt s daným rodičem i prarodiči z jeho strany, nemají ani nárok na výživné. I mimo oblast rodičovskou ale vzniká při registrovaném partnerství mnoho nevýhod oproti manželství - chybí tu nárok na vdovský důchod, není tu ani společné jmění manželů.
V české populaci podle výzkumu Laboratoře evoluční biologie PřF UK z roku 2018 žije až milion neheterosexuálních lidí. 96 procent z nich si přeje manželství pro všechny. Tyto informace nesou titulky v úvodu dokumentárního filmu Zákon lásky, který právě tento týden vstupuje do českých kin a který sleduje tříletý boj o prosazení zákona o manželství pro všechny.
Některé dokumenty jsou dobrodružnější než hrané filmy. Toto je jeden z nich, ač se odehrává převážně na schůzích Poslanecké sněmovny. Dle statistik je totiž česká společnost manželství pro všechny nakloněna - tak proč jim není nakloněna i česká Sněmovna? Návrh zákona o manželství pro všechny byl v Poslanecké sněmovně předložen v červnu 2018, projednáván byl celkem čtyřikrát. Schvalování provázely zdlouhavé debaty plné homofobních výroků a nenávisti k čemukoliv odlišnému, které film dokumentuje, a dává tak divákům řadu důvodů k tomu, aby se styděli za své poslance.
Odpůrci, především z řad KDU-ČSL, SPD nebo ODS, se snažili neustále odkládat hlasování. Do druhého čtení prošel zákon až v dubnu 2021, tedy pět měsíců před podzimními parlamentními volbami. Celý proces schválení zákona se tedy do voleb už nestihne a začne v nové Sněmovně znovu.
Zákon vstupuje do boje o schválení kryt peticí, kterou od spuštění v roce 2017 podepsalo skoro 150 tisíc signatářů. Mezi zastánci zákona je řada zvučných politických jmen napříč politickým spektrem, zákon na jednáních hájí i mnohé překvapivé tváře, třeba Jiří Dolejš z KSČM.
Milion neheterosexuálních lidí je už poměrně značné číslo a také značný počet potenciálních voličů. Odpůrci práv LGBT komunity toto číslo zesměšňují s poukazem na množství aktuálních možných sexuálních identit, podobně jako odpůrci manželství pro všechny ve filmu leckdy velmi nevybíravě zesměšňují LGBT komunitu. Pravdou nicméně je, že rozlišovat právo na manželství pouze na základě sexuální orientace je diskriminační.
„Čtyřnásobný vrah může uzavřít manželství, i člověk, který páchá domácí násilí, člověk, který se nestará o své děti. Tak proč ne my?“ ptá se ve filmu celkem logicky právnička iniciativy Jsme fér, která toto téma uchopila a vnesla na českou parlamentní půdu.
Podle dalšího ve filmu zmíněného výzkumu s právem na manželství pro všechny (bez ohledu na jejich sexuální orientaci), souhlasí 75 procent Čechů. Ve Sněmovně ale pouhá polovina, a tak film Zákon lásky časosběrně sleduje tři roky směšného boje o staré jistoty.
„Řekli mi, ať jsem gay v Praze, ale do Třince ať to netahám,“ vzpomíná ve filmu hořce na vlastní rodinný coming out Czeslaw Walek, šéf iniciativy Jsme fér. To jeho hlavní oponentka, předsedkyně ultrakonzervativní Aliance pro rodinu Jana Jochová ve filmu natvrdo říká, že by případného homosexuálního syna rovnou vyhodila z domu a nechala ho dožít v samotě.
Jochová je nejhlasitější odpůrkyní zákona, novináře na tiskové konferenci Zákona lásky její organizace zásobila letáky s návodnými otázkami na režisérku filmu, naznačujícími spiknutí LBGT komunity a jejích podporovatelů proti zbytku světa. Je to jako pohádka, i když bohužel dost reálná. Proti sobě tu jako ve všech pohádkách stojí utlačované dobro a agresivní zlo. Jen každá ze stran si myslí, že zlá je ta druhá.
Rozumně uvažující člověk věří, že na manželství mají právo všichni a kroutí hlavou nad argumenty Jany Jochové, pro niž jsou „tyto revoluční společenské změny neakceptovatelné“, jak ve filmu říká. Ale jak říkají zase příznivci zákona ve filmu: Proč když může být láska pro všechny, má být manželství jen pro někoho?
Demonstrace odpůrců sňatků pro homosexuály na záběru z dokumentu Zákon lásky.
Nenávist k nějaké komunitě jen kvůli tomu, že miluje někoho jiného než my, je bizarní, ale také nebezpečná. Aktuální útoky na svobodu slova a LGBT komunitu v Maďarsku jsou součástí orbánovské politiky netolerance k čemukoliv odlišnému. I na českých parlamentních slyšeních se nicméně vyjevuje konzervativní odpor vůči všemu novému a neznámému. Hraje se na ty nejnižší lidské strachy, vyhrožuje se migranty, zvrhlíky a bůhvíčím ještě.
Dlouholetá východoevropská zkušenost nejspíš velí řadě našich spoluobčanů se všemu novému a cizímu bránit - ač se většinou ukáže, že jde jen o strach z neznámého, který nemá reálný základ. Ne náhodou zákon o manželství pro všechny neprošel ještě v žádné ze zemí bývalého východního bloku.
Režisérka filmu Zákon lásky Barbora Chalupová má na kontě už jeden třaskavý dokument - společně s Vítem Klusákem je autorkou loňského snímku V síti o sexuálních predátorech. U zvrhlých internetových násilníků je strach a opatrnost namístě - u stejnopohlavních párů, které jen chtějí vychovávat své děti bez obav o jejich budoucnost, už méně.
Zákon lásky vstupuje do kin ve dnech, kdy proběhne už 11. ročník festivalu Prague Pride. Letos jeho součástí kvůli covidovým opatřením nebude tradiční pestrobarevný průvod, sympatizanti se sejdou na Střeleckém ostrově a v Kasárnách Karlín. Symbolem festivalu je tradičně duhová vlajka, symbol tolerance vůči všemu odlišnému. Kolik je barev duhy, tolik může být ve společnosti myšlenkových proudů a třeba i sexuálních preferencí. Hlavním tématem letošního ročníku je coming out, tedy veřejné sdělení své odlišné sexuální orientace. Vyžaduje spoustu odvahy a ne vždy se setká s pochopením.
Co byste vy řekli svému dítěti, kdyby za vámi přišlo s tím, že je gay nebo lesba? A chtěli byste ho jednou vést k oltáři, před nímž na něj bude čekat osoba stejného pohlaví? Že ne? A není už konečně čas staré strachy zahodit?
