Článek
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radek Vondráček (ANO) nás vystavil pocitu trapnosti. To jsme si ale nedomluvili.
Kamera zachytila, jak Vondráček ze svého místa ve staroslavné síni českého sněmu ukazuje na kohosi v sále prostředníček. Později upřesnil, že šlo o poslance a olomouckého hejtmana Ladislava Oklešťka: „Veřejnosti se omlouvám, kolega Láďa Okleštěk se jistě neurazil.“
„Rád bych zdůraznil, že ještě neprobíhala schůze. Byla to reakce na jiné gesto kolegy a kamaráda a samozřejmě se jednalo o legraci,“ uvedl Vondráček na Twitteru.
Že šlo o „legraci“, je z videozáznamu dobře patrné. A že si Láďa začal – a ten poznámku nedostal – nic nemění na tom, že obscénní gesto do jednacího sálu parlamentní komory nepatří. A do nonverbálního rejstříku jejího předsedy teprve ne.
Když v novoročním projevu Radek Vondráček zmínil, že „budoucnost my všichni a jeden každý z nás máme ve svých rukou“, patrně tím myslel něco jiného.
Kdo z televize promlouvá k národu o tom, že „právní stát, řád a spravedlnost, to nejsou jen vznešené pojmy, ale záruky našich občanských práv a svobod“ nebo že „v neklidném světě jsme ostrovem bezpečí, važme si toho“, měl by to na veřejnosti doprovázet nějakou základní měrou vnější důstojnosti. Jinak může zesměšňovat nejen sebe a svou funkci, ale také, a to by bylo samozřejmě horší, i ty důležité pravdy, které připomínal.
Pak jsou tu jiné přitěžující okolnosti.
Podle záběru se zdá, že Vondráček je uvolněný a přirozený. Že tohle gesto ovládá zkušeně, evidentně ho nepoužívá poprvé, má ho zažité. Rozpustile se u toho zavlní.
Bohužel, a je nepříjemné, ale nutné to zmínit, k extempore došlo dva dny po náhlém úmrtí předsedy Senátu Jaroslava Kubery, které nejen politiky a nejen Radka Vondráčka, jak sám řekl, šokovalo. V úterý Sněmovna držela minutu ticha. Ve středu ráno Vondráček vypadá vysmátý jak lečo a vztyčuje na Oklešťka prostředníček.
Tady ukazatel trapnosti stoupá na maximum.
V roce 2017, to ještě nebyl ve funkci, se Radek Vondráček jednou večer vyhoupl na předsednický stůl a hrál na kytaru. Byla to, ukázalo se později, součást neformálního parlamentního večírku, jednací sál byl tou dobou v rekonstrukci a Vondráček záležitost vysvětloval jako „odlehčení“, vždyť „poslanci jsou lidé a je potřeba vypnout“.
Jako by ale neporozuměl, že je po téhle aféře „v podmínce“. Respektive, kdybychom se drželi metafory šesté třídy základní školy, že má třídní důtku a příště mu hrozí ředitelská nebo ještě něco horšího.
Protože se nepohybujeme na půdě povinné školní docházky, ale ve světě vysokých ústavních činitelů, kteří mají v popisu práce reprezentaci, zákonodárství a jiné státní záležitosti, bylo by asi rozumné, kdyby Radek Vondráček přemýšlel, jestli se pro tuhle práci vážně hodí.
