Článek
Jedním z nejdůležitějších pořadů, na který narazíte na obrazovkách a v internetovém archivu České televize, je Československý filmový týdeník. ČT jej už řadu let bez komentáře reprízuje tak, jak se před padesáti lety promítal v kinech před hlavním filmem. Tam, kde dnes bývají reklamy a upoutávky.
Mladším z nás může takový „zpravodajský formát“ připadat obskurní nebo obtížně představitelný, ale byl to významný a v jistých dobách i se zájmem sledovaný informační zdroj. Před masovým rozšířením televize určitě. Samozřejmě, šlo o státní propagandu, ať už za protektorátu, nebo za komunistů.
Proč je cenné – ale není nic špatného na tom udělat to jen ze zvědavosti – podívat se na půl století staré reportáže, stačí zdůvodnit známým aforismem americko-španělského filozofa a spisovatele George Santayany: „Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Týdeníky jsou o našich předcích i o nás.
Filmová kronika momentálně dospěla do podzimu 1971. Datum je pozoruhodné tím, že probíhala volební kampaň: volby do parlamentu (Federálního shromáždění, České národní rady, Slovenské národní rady) a městských a obecních zastupitelstev (národních výborů) byly vypsány na 26. a 27. listopadu 1971. Filmový týdeník mimo jiné zachytil, jak to oznamoval generální tajemník KSČ Gustáv Husák.
Volby v roce 1971 byly první po okupaci ze srpna 1968 a nástupu normalizace. Konaly se o tři roky později, než původně měly – čtyřletý mandát poslancům končil už v listopadu 1968, ale byl dvakrát prodloužen. O sovětské tanky opření potentáti chtěli mít napřed situaci zcela pod kontrolou, než občany pustí k urnám, byť bez možnosti výběru mezi různými lístky.
„Obnovení pořádku’ až do druhé poloviny roku 1971 nedosáhlo takové úrovně, aby mělo komunistické vedení jistotu, že bude moci volby před světem prezentovat jako ‚dovršení etapy politické konsolidace společnosti a celého veřejného života‘,“ shrnuje historik Tomáš Vilímek v knize Všichni komunisté do uren!, která zkoumá volby v socialistickém Československu.
Důsledkem toho, že se sedm let volby nekonaly, tehdy byl i rekordní počet prvovoličů: 1,7 milionu, v některých místech podle Vilímka až pětina voličstva. Právě na ně hodně cílil, dnes by se tomu říkalo „předvolební dáreček“: prodloužení mateřské dovolené a zdvojnásobení mateřského příspěvku z 1000 na 2000 korun. Gustáv Husák ho, jak si můžeme ověřit v onom zářijovém týdeníku, ohlásil v tom samém projevu, kde vzápětí informoval, že budou volby. „Uplácení voličů“ má tradici.
Jestli to byl začátek studené, nebo horké volební kampaně, je už jedno. V každém případě to zafungovalo, a kdyby ne přímo ve volebních místnostech, tak jako impuls pro populační boom, spojovaný s ošklivým termínem „Husákovy děti“.
Nešlo jen o dětské přídavky a peníze pro mladé rodiny. Tomáš Vilímek připomíná, že Husák avizoval také zvýšení nejnižších důchodů. A že stranické vedení podle svého šéfa konsolidovalo od dubna 1969 hospodářskou situaci natolik, že nyní může přikročit ke snížení cen vybraného průmyslového zboží, a občané tak mohou ušetřit až půldruhé miliardy. …9. října Rudé právo informovalo, že byly schváleny „zákony pro zvýšení životní úrovně“.
V tomto duchu „volební kampaň“ pokračovala až do finále. V den voleb stranický deník otiskl i volební báseň: Mámo, co je to volit? / To lidé staví příští svět, můj broučku, pro jejich život bez válek. / Mámo, proč půjdeš volit? / Protože dám hlas pro tebe a pro nás všechny, můj broučku, pro všechny tvoje příští dny.
Klid na práci
Po padesáti letech se dají na straně volební nabídky a stejně tak i poptávky vystopovat určité podobnosti. Jakkoli historická situace je nesrovnatelná, Česko je suverénní a demokratická země, volby jsou svobodné. Lidé se rozhodují skutečně, ne pod tlakem diktatury.
I v takových poměrech ale může fungovat porozumění mezi politickou nabídkou jakoby z roku 1971 a docela širokou skupinou voličů, které je určena. Řeč je hlavně o Andreji Babišovi, jeho hnutí ANO, a – dnes už se neříká budovatelských – úspěších, které se snaží před volbami prezentovat.
Padesát let staré týdeníky jsou sice černobílé a plné nemožných ideologických žvástů, ale také se tam stříhají slavnostní pásky u silnic a školek, ukazují se spokojení pracující a nakupující spotřebitelé, i ty cenovky v obchodech, točí se kola továren, hloubí metro a tak dále. Díky dobrodiní moudré (strany a) vlády. Všichni jsou jakoby uřknuti příslovečným „klidem na práci“.
Předseda vlády Lubomír Štrougal (KSČ) na dožínkách v Českých Budějovicích v září 1971: „Všichni pociťujeme, jak zdomácňuje v našem životě atmosféra klidné a tvůrčí práce, jak se upevňují životní jistoty lidí…“
Volby před padesáti lety i letos probíhají po významném společenském otřesu. Srovnávat příběh pražského jara, invaze a lámání páteří po roce 1968 s pandemií covidu-19 by jistě byl historický nesmysl. Ale obě vzrušující události odezněly a zanechaly trauma, které ani na podzim 1971 nebylo, ani na podzim 2021 není vstřebané a zpracované. Místo toho je, protože je těžké se s ním vyrovnat, zapomínané.
Společnost zažila šok. A tím spíš – když to vynásobíme tisícem, v poválečné Evropě lidé netoužili po ničem jiném – se víc přimyká k prostému živobytí: „klidné budoucnosti“, „spokojenému životu“, práci, materiálnímu vzestupu a jistotám. Přání zapomenout na „rozvrat“, „neklid“, „strach“, obrátit se ke spokojenosti v soukromí, je patrné.
A že byl ministerský předseda v případě covidu sám součástí toho rozvratu, přitom před volbami nejspíš nehraje velkou roli.
Na první dobrou
Andrej Babiš je ve vládě skoro osm let. Skoro celou dobu svého pobytu v politice. Chce pokračovat a na ničem jiném než na sebechvále vládnutí logicky nemůže stavět.
Tím ale zároveň vytváří dojem – a řekl bych, že strategie ANO s tím pracuje vědomě, že existují jen dvě možnosti: Buď čas s Babišem-vládcem, anebo potopa světa. Jakmile Babiš nebude vládnout, všechno se zhroutí, nebude na důchody, na platy, na dálnice, nic.
Takhle doslova to nikdy z kampaně ANO nezazní, ale její spodní tón tak zní: není jiná možnost než Babiš, než my. Ani si ji nezkoušejte představit, protože to „nejde“.
Komunistická strana se do roku 1989 pokoušela neměnnost zdůvodňovat „historickou zákonitostí“ a svou „vedoucí úlohou“, na sklonku éry to prostě ve svém totalitním panství nějak okecat. Kdežto ANO musí občany skutečně přesvědčit: O tom, že změna by byla tak zlá, že vlastně ani není možná. Implicitně vylučovat takovou možnost ale znamená anulovat historický čas a existovat v bezčasí. Jako za normalizace, jako za Husáka.
Nejde tu jenom o demonstraci dosažených materiálních vymožeností, až trapně koncentrovanou do doby před volbami. Druhým pilířem nabídky je obraz nepřítele, takové to strašení „na první dobrou“.
V roce 1971 strašení před „chaosem“, „nestabilitou“, „inflací“ (to bylo důležité) a vůbec tím, co se normalizační režim pokoušel vydávat za neblahé dědictví osmašedesátého roku. V širším měřítku pak před lačným kapitalismem, nezaměstnaností (zahraniční stávky a demonstrace byly součástí týdeníkové propagandy), válečnými choutkami imperialistů a vším tím morálním úpadkem Západu: chuligáni, drogy, násilí, dekadentní kultura.
Dnes víme, že hlasatel v týdeníku ještě zapomněl dodat: „Tohle fakt nechci!“
V otevřené společnosti je nabídka strašidel pestřejší, až se chce říct, že jejím tvůrcům nejde upřít vynalézavost. Evropou a malou zemí uprostřed ní tak obcházejí migranti na chalupách a vůbec všude, multikulturní fanatici, zelení šílenci, sdíleči, 50 pohlaví a všechen ten morální úpadek Západu, který co nevidět rozkopne dveře tradiční rodiny a zabaví jí auto.
Ve svobodných poměrech bývá atmosféra ohrožení, před kterým politik voliče „brání“, intenzivnější a názornější. Za diktatury byla situace daná: „bránění před nepřítelem“, který se navíc často nacházel daleko, například za železnou oponou, bylo součástí statu quo a nerozhodovalo o volebním výsledku. Na pilu se v kampani nemuselo zas ani tak tlačit.
Obraz přicházejícího nepřítele měl a má voliče ponouknout k tomu, aby si vážil „klidu na práci“, jako že ztělesňovaného dosavadní vládou. Varovat ty, kteří si její změnu navzdory přestřiženým páskám a pumpování peněz do lidí přece jen dovedou představit, že by šlo o riskantní, až hazardérský počin. A z krizového vývoje jsme se přece poučili, ne?
Osvobození od politiky
Proč Andrej Babiš uspěl a proč se k jeho politice hlásí relativně velká část obyvatel, má pestré důvody. Například jeho svérázné charisma a „dar v obleku za sto tisíc přesvědčit hospodu čtvrté cenové skupiny“. Ale to rozhodující je na druhé straně: ne v Babišovi, ale v lidech, na straně poptávky.
Babiš, po počátečním tápání na hraně pravicovosti, vychází vstříc právě tomu typu očekávání, se kterým se na počátku sedmdesátých letech pojilo nastolení a upevnění normalizace. Tehdy šlo o tvrdě vnucenou volbu, přizpůsobení se poměrům v bezčasí. Což nevylučuje, že „dát lidem to, co chtějí“ může po třiceti letech svobody vypadat podobně.
Andrej Babiš za poslední roky ještě prohloubil a zdokonalil příslib, že lidi „osvobodí od politiky jako takové“. To je podstata: osekat politiku na obstarávání potřeb (tady si pro názornost lze představit také vicepremiéra Karla Havlíčka), pokud možno v přítomném čase.
Právník Jiří Přibáň to v roce 2017 pojmenoval: „Andrej Babiš skutečně předložil občanům novou společenskou smlouvu, ve které se zavazuje zbavit je politiky jako takové s tím, že ji nahradí technokratickou vládou, která se nebude řídit ideologií, ale zdánlivě nepolitickými principy maximálního zisku a účelnosti.“
„Ideologií“ téhle postupně cizelované smlouvy je heslo „nejsme jako politici“. Babiš je u moci s krátkou přestávkou od roku 2014 a pořád operuje s dojmem, že když se k ní místo něj dostanou „politici“, řítíme se do průšvihu. Lidé, kteří se politikou ve svých životech zaobírat nepotřebují nebo nechtějí, tenhle příslib „klidu“ často chápou a kvitují. Osvobození od politiky jim nevadí, na tom není nic překvapivého ani špatného. Je to volba.
Až na to, že klid a jistota se rády zaměňují za nehybnost a jedinou správnou cestu, na které je nutné zaplašit všechny pochybnosti.
