Článek
Slovenští občané v sobotu zvolili nový parlament, který svým složením bude v Evropě patřit do skupiny těch konzervativnějších. Kulturní válka, jež na Slovensku panuje dlouhodobě a každá předvolební kampaň ji zvýrazní, tak může nabrat zcela nové rozměry.
Přestože se ještě před volbami opoziční strany ujišťovaly, že kulturně-etické otázky nebudou hrát v programovém prohlášení vlády žádnou roli a hlavní důraz bude na boj proti korupci a reformu justice, je s nejvyšší pravděpodobností jen otázkou času, než někteří z poslanců v příští opozici využijí svůj ideologický průnik s vládními stranami a pokusí se prosadit zákony měnící legislativu v souladu s jejich viděním světa. Až se tak stane, dovedete si představit, že koaliční poslankyně, která je zároveň členkou předsednictva Fóra života, odmítá hlasovat o (či hlasuje proti) zákonu za zpřísnění interrupcí se slovy „dohodli jsme se, že se kulturně-etická témata upozadí a naším hlavním cílem bude stabilita koalice a politické situace“? Představa vskutku naivní.
Na tom, že je třeba klepnout přes prsty lidi, kteří mají styky s mafiány a podílí se na organizovaném zločinu, se shodnou prakticky všichni napříč politickým spektrem, ať už žlutí, zelení, nebo červení. Problém může nastat právě v jiných otázkách a zejména ve chvíli, kdyby se barvy v parlamentu začaly slévat v jednu jedinou, kterou by si pak všichni Slováci měli natřít svůj svět. Dohoda o některých „civilizačních“ otázkách bude mimořádně obtížná, ne-li nemožná.
Výsledek voleb komplikuje jakoukoliv konstruktivní a otevřenou debatu o tématech byť kontroverzních, nicméně v 21. století v zemi, která si přeje směřovat spíše na Západ, velice důležitých. Vítězem voleb vlastně není Igor Matovič, Boris Kollár nebo Marian Kotleba. Tyto volby vyhrál strach. Strach z Istanbulské úmluvy a genderové ideologie, strach z uprchlíků, strach z lidí hlásících se k sexuálním menšinám…
A hned na druhém místě za strachem se umístila nedostatečná informovanost, často opřená o silně zakořeněná křesťanská dogmata. Aby nedošlo k nedorozumění: v žádném případě není nikdy správné házet všechny křesťany do jednoho pytle s nějakou stigmatizující nálepkou. Nicméně zároveň tvrdit, že náboženská víra v kulturně-etických debatách nehraje absolutně žádnou roli, by bylo fakticky mimo.
Minimálně dvě třetiny Slováků se hlásí ke katolické víře. Na tomto místě je nadmíru důležité zmínit a dvakrát podtrhnout, že problém rozhodně nespočívá v církvi jako celku, ale právě v oněch určitých dogmatech a postojích, které jakýkoliv nesouhlas netolerují, ale odsuzují.
Abychom se do toho ale nezamotali, tento komentář není o církvi. Tento komentář je o tom, jakým hodnotovým směrem se bude Slovensko v následujících týdnech a měsících ubírat; a že by bylo velice špatné, kdyby tento směr určoval právě strach.
Strach také udával směr předvolební kampaně, například když premiér Pellegrini jen tak zasáhl do procesu přípravy rozhovoru k publikaci, když se ho redaktor zeptal, jestli je gay. Je vhodné a pro mentální zdraví prospěšné žít ve společnosti, kdy nemůžete nebo v důsledku „externích vlivů“ nechcete otevřeně mluvit o své orientaci, ať už je jakákoliv? Proč se bát, čeho?
Strach se do kampaně promítal, i když se mluvilo o Istanbulské úmluvě, která údajně má propagovat genderovou ideologii. Pomineme-li fakt, že se úmluva týká násilí na ženách a jejím účelem určitě není všechny přimět k tomu, aby začali pochybovat o tom, jestli jsou muži, ženy nebo někdo jiný, právě v tomto bodě je nejvíce vidět nedostatečná informovanost voličů v problematice změny pohlaví a transgender komunity, které politici pomocí demagogické rétoriky využívají ve svůj prospěch. Svět opravdu nefunguje tak, že se jednoho dne vzbudím a řeknu si: „Dnes se cítím jako muž, jdu si změnit pohlaví!“ Toto téma by vydalo na několik dalších článků, ale v absolutní stručnosti je třeba zmínit alespoň to, že postoj člověka k tomu, nakolik je srozuměn s pohlavím, se kterým se narodil, se nemění podle počasí, denní doby nebo premenstruačního syndromu. (Ne)soulad se svou rodovou identitou totiž člověk vnímá a sám v sobě řeší dlouhodobě, mnohdy už od dětství, nejde o žádný impulz či chvilkový rozmar, protože je to zrovna v módě.
Zrovna na příkladu transgender komunity lze dobře vidět, že ke všem kulturně-etickým tématům, často dost kontroverzním, je třeba přistupovat s opatrností a otevřeností, což se v určitých (konzervativních) kruzích prostě nenosí a mluví se o tom buď dost nešťastně, nebo vůbec. Příkladem budiž debata, která proběhla na předvolební diskusi se studenty v bratislavské Mlynici.
Zde se ukázalo, jakým směrem se nejspíš OLaNO bude ubírat, když Igor Matovič na téma dilematu ohledně hlasování jeho poslanců, o kterém jsem psala výše, pronesl, že „nemůžete zakázat žádnému poslanci, aby hlasoval za zákon, který se týká života“. To je samozřejmě v pořádku, nicméně došlo i na vyjádření, že nemůžete porovnávat boj za papír (registrované partnerství homosexuálů) a boj za život (proti potratům). Při vší úctě k nejspíš budoucímu premiérovi Slovenska se domnívám, že toto je přesně onen moment, kdy se konzervativnější hodnoty naprosto míjejí se svým prosazováním. Ten papír totiž není jen papír. Ale závazný slib, který si partneři dávají, protože chtějí zpečetit svůj vztah, slíbit si věrnost a potvrdit záměr zůstat spolu až do konce svých životů.
To je věc, která nikterak neodporuje konzervativním hodnotám, ba naopak, podporuje je.
Cílem tohoto komentáře není kopnout si do rozzuřeného včelího úlu, na kterém je napsáno KULTURNÍ VÁLKA. Ba naopak, vůbec by se nemělo jednat o nějakou válku, ale spíše o zamyšlení, jak společně vést konstruktivní dialog o tom, jak sami můžeme žít svůj život naplno, svobodně a přitom neomezovat práva druhým a nediskriminovat je. To ale nejde bez otevřené mysli a předpokladu, že lidská důstojnost je nedotknutelná. Tak na to, prosím, myslete, až se jednou v zákopech kulturní války chtě nechtě ocitnete.
