Článek
Atmosféra úspěšného hokejového utkání ve volebním štábu koalice Spolu byla pochopitelná. S volební kampaní je spousta práce, a když tato práce přinese volební vítězství, je euforie namístě. Tím spíš, když potenciální vládní projekt dvou koalic, na nějž v kampani vsadíte všechno, získá celkem přesvědčivou většinu poslaneckých mandátů. Výhled o jeden až dva dny dál už ale vyžaduje více než emoce.
V první řadě asi trpělivost. Těžiště rozhodování se z volebních místností přesouvá na Pražský hrad, respektive do Lán. Co se tam děje, nevíme moc přesně už delší dobu, v posledních dnech je situace ještě nepřehlednější. Ačkoli výsledek voleb sám o sobě hovoří dost jasně, všichni si pamatují slib Miloše Zemana, že jednáním o vládě pověří a premiérem jmenuje předsedu strany, která získala nejvíce hlasů. A to je i přes nečekanou volební prohru s koalicí Spolu pořád hnutí ANO.
Nejspíš zbytečná premiérská anabáze Andreje Babiše (v tom smyslu, že skončí vyslovením nedůvěry vládě) může obnášet snahu o vyjednávání, sestavení menšinové vlády, neúspěšný pokus o získání důvěry ve Sněmovně a nějakou dobu vládnutí v demisi. To může být dohromady klidně několik měsíců, během nichž si Babiš bude dál šolíchat vlastní agendu vyhovující jeho byznysovým a osobním zájmům. V průběhu tohoto času bude vítězná koalice Spolu i její pravděpodobní partneři od Pirátů a Starostů jistě žehrat na nedodržování ústavních zvyklostí, ale to bude tak všechno, co budou moci dělat.
Nemluvě o tom, že vůbec nevíme, nakolik si bude chtít prezident Zeman hrát s druhým pokusem o jmenování premiéra. Teoreticky by Petra Fialu mohl držet mimo brány Strakovy akademie ještě jedním stejným kolečkem.
Nicméně připusťme, že dříve nebo později se Petr Fiala ujme premiérské funkce v čele koaliční vlády s nějakými 108 poslaneckými mandáty v zádech.
Pak přijde po trpělivosti na řadu tvrdý pragmatismus. Případná koaliční vláda dnešních opozičních stran bude muset řešit výrazné tlaky vnější i vnitřní. Pokud jde o ty vnitřní, euforie ze „změny“ je hezká věc během volebního večera, nic ale nemůže změnit na tom, že pravděpodobná koaliční vláda bude složena z pěti velmi různých stran. Už jsme viděli koaliční vládu s výraznější sněmovní většinou a menším počtem stran, která přesto nedokázala fungovat kvůli vnitřním pnutím a programovým rozporům. Její definitivní konec v roce 2013 sice způsobil policejní zásah na Úřadu vlády, ale vnitřní rozklad proběhl už mnohem dříve.
Koalice Pirátů a Starostů bude sama nepochybně otřesena těžkým nepoměrem mandátů pro obě koaliční strany. Tato pirátská kroužkovací bolístka se bude hojit dlouho a složitě a bude se ve vnitrokoaličních jednáních projevovat. Na volebním štábu koalice Spolu se ostatně – i když zatím spíš položertem – mluvilo o tom, že sněmovní většinu by šlo poskládat jen se Starosty bez čtyř pirátských poslanců.
Vnější tlaky budou představovat jednak mohutná očekávání, která obě koalice vyvolaly svým étosem „změny“, a jednak ekonomická realita, v níž se Česko nachází. Představa, že s nástupem nebabišovské vlády zmizí obří státní dluh a inflace spadne k dvouprocentnímu cíli centrální banky, je samozřejmě lichá.
Česko musí postupně přejít do úsporného režimu, stejně jako musí přehodnotit svoje daňové příjmy. Obojí sice bude „změna“, ale mnohem méně příjemná, než jak se Petr Fiala a Ivan Bartoš v kampani tvářili. Kočírovat notně rozjitřené politické emoce uprostřed ekonomických starostí bude extrémně složité. Zatímco politického patosu a velkolepých slibů jsou volební programy plné, realistických ekonomických opatření tam moc najít nelze. Přitom právě ta budou od prvního dne nejvíce potřeba.
V tomto směru bude potřebná „změna“ dalekosáhlejší a komplikovanější, než by se v rané povolební euforii mohlo zdát.
