Článek
Když v Poslanecké sněmovně dojde na debaty o covidové epidemii, bývají to ostré souboje bez rukavic. Pak se ovšem najdou okamžiky, kdy nad poslaneckými lavicemi vyjde slunce a koalice s opozicí hlasují bezmála jako jeden muž. To se přihodilo v případě schvalování takzvané paušální daně pro živnostníky. Z 98 poslanců přítomných v koronavirové „poloviční“ Sněmovně hlasovalo pro paušální daň 84.
Na první pohled je taková harmonie pochopitelná. Paušální daň má v sobě mnohá pozitivní poselství. V první řadě jde o skutečnou administrativní úlevu. Živnostníci s obratem do milionu korun nahlásí na úřadě přechod do „paušálního režimu“. Od té chvíle, dokud splňují podmínky, mohou platit jednu pevnou měsíční částku, v níž se vypořádají s daní z příjmů a sociálním i zdravotním pojištěním. Podle současných výpočtů to dělá zhruba 5 500 korun, takže za hubičku. Jako bonus jim zákonodárce slibuje menší riziko finančních kontrol.
Na straně státu je rovněž patrné sympatické symbolické poselství: „Milý drobný živnostníku, jsi páteří ekonomiky, doměřováním stovkových daňových nedoplatků za pár ztracených faktur svou kasu nevytrhnu, tak pošli nějaké drobné, věnuj se svému podnikání a já ti dám pokoj.“
Z letního průzkumu agentury Median vyplynulo, že 78 procent živnostníků s obratem do milionu korun by paušální daň uvítalo. Dopad na veřejné finance by měl být – alespoň podle důvodové zprávy k návrhu zákona – řekněme černá nula. Ministerští úředníci se ve svém modelu dopočítali celkového efektu plus 280 milionů korun. Vedle úplných drobných počítají s dvousetmilionovým výpadkem na straně daňových příjmů, ale také půlmiliardovým nárůstem výběru sociálního pojištění, protože to by živnostníci v paušální dani platili o 15 procent vyšší, než je minimální částka.
Takže tu máme opatření, které nezatíží státní kasu, administrativně uleví drobným živnostníkům, notabene často zdeptaným koronakrizí, a ještě vyšle sympatickou zprávu o vztahu mezi státem a klíčovou složkou jeho ekonomiky. Dá se proti tomu vůbec něco namítnout?
Bohužel dá.
Především proto, že jakkoli je myšlenkový rámec paušální daně nepochybně sympatický, dopady samotného opatření jsou hodně nerovnoměrné. Připomeňme, že loni bylo v Česku 514 tisíc OSVČ, pro něž bylo podnikání hlavním zdrojem příjmu. Z nich drtivá většina, konkrétně 422 tisíc, vykazovala příjmy do milionu korun ročně.
Ministerstvo financí v citované důvodové zprávě k původnímu návrhu, který počítal s horní hranicí obratu pro vstup do paušálního režimu na úrovni 800 tisíc korun, předpokládalo, že se k paušální dani přihlásí 140 tisíc podnikatelů. Poslanci hranici zvýšili na milion korun, takže řekněme, že jich bude o pár desítek tisíc víc. Nebude to však ani polovina těch, kteří by podle obratu na paušální daň měli nárok.
Proč tak málo? Protože pro mnoho živnostníků prostě paušální daň v navržené podobě není výhodná. Těm skutečně nejmenším s obratem někde kolem půl milionu se paušální daň nevyplatí, zvláště ne, pokud mají děti. Podle kalkulačky na webu ministerstva financí je paušální daň ideální pro bezdětného živnostníka s ročním příjmem jeden milion, který má minimální náklady, takže dnes uplatňuje 40procentní výdajový paušál. Takový živnostník ušetří s paušální daní hezkých 60 tisíc ročně.
Naopak živnostník se dvěma dětmi, jehož roční příjem dělá 900 tisíc a pracuje v branži s vyššími náklady, jako je zemědělství nebo řemeslo, a uplatňuje tedy 80procentní výdajový paušál, by při přechodu na paušální daň připlatil státu 40 tisíc za rok.
Je pravda, že stát mu za to nabízí méně papírování a starostí s účetnictvím a „minimum obtěžujících daňových kontrol“, ale v tomto kontextu už to přece jenom zní spíš trochu jako výpalné.
Pokud se vám při popisu ideálního adepta na paušální daň – svobodného, bezdětného, bezstarostného, dobře vydělávajícího živnostníka se zcela minimálními náklady – vtírá do mysli slovo švarcsystém, nejste sami. To samozřejmě neznamená, že paušální daň nepomůže také mnoha jiným živnostníkům, kteří se skutečně vrhají do podnikatelského rizika. Každému z nich je ze srdce přáno. Nicméně nejde přehlédnout, že právě pro lidi pracující na klasický švarcsystém v kancelářských nebo technických profesích je paušální daň jako stvořená. Nelze si proto neklást otázku, zda konkrétní architektura obecně správné myšlenky paušální daně nemohla být promyšlenější.
Dalším, širším problémem paušální daně je její zasazení do českého daňového prostředí. To se vyznačuje brutálním odvodovým zatížením zaměstnanecké práce a dlouhodobě kritizovaným nepoměrem mezi daňovou zátěží zaměstnanců a podnikatelů. Ta jistě nemůže být stejná, protože podnikatel jednak vytváří pracovní příležitosti a jednak nese proti zaměstnanci nesrovnatelně větší rizika. To se musí projevit ve zvýhodnění pozice. Jenže pokud je toto zvýhodnění extrémní, zavdává to příčiny k nepříjemným tlakům, které se mohou projevit až takovými nebezpečnými hloupostmi, jako bylo označení OSVČ za parazity v podání exministra Jana Mládka neblahé paměti.
A paušální daň tuto nerovnost v některých případech do extrému žene. Jak uvedla rektorka Mendelovy univerzity a daňová expertka Danuše Nerudová, zaměstnanec se superhrubou mzdou milion korun ročně zaplatí státu na dani a odvodech 460 tisíc korun, zatímco živnostník se stejným příjmem na paušální dani necelých 70 tisíc. Pokud má malé nebo minimální náklady (jako třeba většina lidí na švarcsystému, ale i mnoho lidí, které živí prostě hlava a počítač), máme tu rázem nepoměr efektivního zdanění 46 : 7 procentům. Dnes stejný živnostník zaplatí na daních a odvodech něco přes 12 procent svého příjmu.
Paušální daň jako taková je gesto sympatické, ale zdá se, že poněkud nedomyšlené. Ve vztahu k českému daňovému systému navíc připomíná situaci, kdy domu s vážně narušenou statikou a nerovnoměrně rozloženou zátěží na různých stěnách přiděláte na střechu umně tepanou korouhvičku. Bude to vypadat pěkně, ale akutní problémy to nevyřeší. Česko by si zasloužilo administrativně jednoduché, přehledné a férové daně pro všechny. Ne jen pro vybranou skupinu živnostníků.
