Článek
Ministryně financí Alena Schillerová se stává vítězkou v disciplíně mávání impozantními čísly. Na pondělní tiskové konferenci vlády to létalo jak na astronomickém kongresu. Tři sta miliard schodek rozpočtu, sto padesát miliard státních garancí, z toho plynoucích šest set miliard bankovních úvěrů pro firmy v problémech, sto dvacet miliard „napumpovaných“ do ekonomiky přes vládní opatření, tři sta třicet miliard v úvěrech COVID I a II, dohromady víc než bilion korun pro ekonomiku zmítanou koronavirovou krizí…
Když to jeden poslouchá, zdálo by se, že republika je zaplavena záchrannými penězi, z nichž se firmy a podnikatelé vynořují, jen aby se trochu nadechli a opět mohli slastně tonout ve velkorysé státní pomoci. Není tomu tak.
Ve skutečnosti se jedná jen o šustění penězi, na které mnoho skutečně potřebných nemůže dosáhnout. Nebo přinejmenším ne včas. A tam, kde se šustící balíky bankovek přiblíží dosahu zoufale natažených rukou, ukážou se jako zcela nedostatečné a jsou rozebrány během okamžiku. Vyčerpat program půjček pro pražské podnikatele COVID Praha trvalo deset minut, další peníze budou někdy příště. Možná.
Potíž s dostupností pomoci je především v tom, že stát vsadil naprostou většinu vyčleněných prostředků na nástroj garancí bankovních půjček. To může na papíře vypadat náramně: díky pákovému efektu se garantované peníze mohou proměnit v násobný objem skutečných úvěrů, do pomoci se navíc kromě státního zapojí i bankovní kapitál. Jenže ve skutečnosti to dost drhne. Komerční banky mají nějaké akcionáře a s tím související povinnost hospodařit se svěřenými penězi rozumně.
Poskytnout úvěr firmě, která potřebuje vyplatit mzdy, uspokojit daňové požadavky státu a zaplatit nájem, zatímco nemá tušení, kdy jí stát umožní znovu podnikat, zkrátka a dobře z pohledu banky rozumné není. Přesněji řečeno, není to bankovní byznys, ale buď extrémně rizikový počin, jakých si banka může dovolit jen velmi omezené množství, anebo rovnou charita, o níž platí totéž. Státní garance ve výši 80 nebo 90 procent dluhu riziko nepochybně snižuje, ale neodbourává. Banka pořád půjčuje peníze s velmi reálnou vyhlídkou, že se jí všechny nevrátí. Proto firmy při žádostech o úvěry narážejí na tvrdé podmínky bezdlužnosti, ziskového byznysu před krizí, perspektivy oboru a další, pro mnohé nesplnitelné překážky.
Státní garance půjček jsou jistě jedním z potřebných nástrojů pomoci ekonomice, ale vláda se nemůže tvářit, že se tím všechno řeší. Tento nástroj je z hlediska státu vlastně dost alibistický, protože přesouvá odpovědnost za pomoc firmám poškozeným státními zásahy na bankovní sektor.
Zcela zásadní problém spočívá v tom, že plán vlády na záchranu ekonomiky z koronavirové krize na garance spoléhá z 90 procent, jinými slovy z deseti korun pomoci je devět na garance a jen jedna přímo do ekonomiky. To vzhledem k popsaným rezervám garančních programů znamená, že valná většina z toho bilionu, jímž se ohánějí Andrej Babiš či Alena Schillerová, se nakonec do ekonomiky vůbec nemusí dostat. Stát sice tyhle peníze bezprostředně ušetří, ale vzápětí je vyplatí na sociálních dávkách pro nezaměstnané bývalé podnikatele a živnostníky a také jejich zaměstnance.
Pokud má státní pomoc mít nadějnější vyhlídky, měl by se tento poměr zásadně změnit. Místo zvyšování plánovaného rozpočtového schodku o sto miliard každých 14 dní by bylo zcela přijatelné, aby si Schillerová nechala schválit schodek třeba 500 miliard (o moc lépe to nakonec stejně nedopadne) a napřela síly na cílenou pomoc firmám a podnikatelům, pro něž je v tuto chvíli bankovní úvěr nedosažitelnou metou prostě proto, že jim stát zcela rozbil byznys. Snaha vlády vyvléci se z odpovědnosti za důsledky vlastních opatření je čím dál nápadnější a čím dál méně vkusná.
