Článek
Parlament i prezident definitivně vyzbrojili vládu hlavními nástroji ekonomické pomoci. Jakkoli nelze kabinetu upřít frenetickou snahu v krizovém období sypat z rukávu jeden nápad za druhým, celkový pohled na ten nouzový guláš, který má pomoci českým firmám i nejmenším živnostníkům přečkat hubené časy, není zrovna lákavý.
Především je těžké v něm vidět nějaký ucelený smysl. Chvílemi to vypadá, že vláda chce za každou cenu zachovat předkrizovou podobu české ekonomiky. A tak se vymýšlejí plošná dluhová moratoria, plošné odklady nájmů, plošné odpouštění minimálních sociálních a zdravotních odvodů a odklad těch ostatních, plošně se pozastavuje EET. Prostě jako bychom chtěli dělat, že teď těch pár týdnů jako není a nebude, stát to všechno nějak poplatí a pak zase bude všechno, jak bylo, srovnají se odložené závazky a pojede se dál.
Asi by to tak nakonec udělat šlo, i když by to bylo děsivě drahé a vzhledem k tomu, že nikdo nevidí konec mimořádných okolností, mohla by to být také skluzavka do finančních pekel.
Vláda tento přístup některými opatřeními naznačila, ovšem není v něm důsledná. Když dojde řeč na skutečně masivní úlevy pro cash flow firem, jako jsou plošné daňové odpustky, vláda se leká. Raději bude těch pomocných „tisíc miliard“, jak říká premiér, přerozdělovat z daňových příjmů a nových dluhů, než aby se několika stovek miliard rozpočtových příjmů vzdala, nechala je ve firemních rozpočtech a napůjčovala si „jen“ na provoz státu.
V tomto smyslu bude zajímavá debata o smělém návrhu občanské iniciativy KoroNERV-20, která navrhuje odložit plošně platbu DPH až do ledna příštího roku. To znamená měsíčně 60 miliard korun, které pro tuto chvíli zůstanou na firemních účtech. Ale současně také zhruba 480 miliard korun, které nepřitečou do letošního státního rozpočtu, zatímco vláda bude doufat, že alespoň v dalších letech část těchto peněz vybere zpět.
Když se vláda lekne plošných opatření, začne vymýšlet selektivní pomoc. A jdou se zachraňovat nejmenší živnostníci. Bohužel má ale síť upletená na jejich záchranu tak velká oka, že propadávají zrovna ty nejohroženější případy. Jestliže má OSVČ zlomkový pracovní úvazek za pár korun třeba na univerzitě (vede například jeden seminář), ztrácí kompletně nárok na kompenzační bonus 25 tisíc korun. Jestliže má OSVČ doma partnera, který pobírá rodičovský příspěvek na jedno z dětí, ztrácí podnikatel jakýkoli nárok na „ošetřovné“ určené právě pro OSVČ. Jestliže se dokonce dopustí obou těchto hříchů, státní pomoc se rázem blíží nule.
Zcela na holičkách nechala vláda „dohodáře“, kteří nejsou živnostníky v právním slova smyslu, ale vydělávají si nárazově na dohody o provedení práce nebo o pracovní činnosti. To se týká mnoha rodičů-samoživitelů, kteří potřebují maximální pracovní flexibilitu kvůli péči o děti, nebo dalších lidí s komplikovanějším uplatněním na trhu práce, například invalidních důchodců, kteří si přivydělávají k bídnému důchodu. Ti nemají nárok na nic – na skutečné ošetřovné, na odpuštění minimálních odvodů, na „ošetřovné“ pro OSVČ ani na Pětadvacítku.
Přitom právě těmto lidem by stačila relativně levná překlenovací pomoc, než se ekonomika zase trochu rozběhne a pár těch drobných „kšeftů“ zase najdou.
Vláda by se měla rozhodnout. Buď chce vařit nouzový guláš, který zachutná všem, pak bude ovšem velmi drahý. Předpokládaný 200miliardový schodek letošního rozpočtu je optimistický v každém případě, ale v tomto případě by se ocitl už zcela mimo realitu. Nebo bude vařit jenom pro někoho, pro slabší, ale o to důležitější články českého hospodářství. Ale pak má být pomoc chytře cílená. Rozhodně nemůže míjet zrovna ty úplně nejzranitelnější.
