Článek
Ministr zdravotnictví se chlubí, že Česko je v horní polovině tabulky evropských zemí seřazených podle schopnosti aplikovat dávky vakcín, které do země dorazí. Budiž, vidět nějakou covidovou tabulku, v níž Češi neryjí svými nosy dno, je povzbudivé. Přesto je nutné se ptát, jakým způsobem a za jakou cenu se nám to v tomto případě daří. A odpověď nijak povzbudivá není.
Koncem loňského roku si vláda mohla vyslechnout a přečíst koňskou dávku kritiky za to, že neměla připravenou očkovací strategii. Což v překladu znamenalo, že na rozdíl od zemí, které se na očkování připravovaly od léta, vůbec nevěděla, co bude s vakcínami, které už prakticky stály na hranicích státu, vlastně dělat.
Celý komentář Martina Čabana si můžete také poslechnout v audioverzi.
Pod tímto tlakem těsně před Vánoci, pět dní před zahájením očkování, spíchla jakousi strategii. Ta byla ovšem zcela nezávazná. Očkování se v následujících třech týdnech neřídilo strategií, nýbrž imperativem, jehož autorem a drábem byl podle různých svědectví premiér Andrej Babiš a který kázal vyočkovat maximální rychlostí maximální množství vakcín bez ohledu na to, kdo je dostane.
Právě z období mezi Vánoci a půlkou ledna pocházejí všechny ty skandály a aférky s očkováním lidí ve Státním zdravotním ústavu a jejich rodinných příslušníků, různých celebrit, které si vakcínu „uměly zařídit“, ředitele VZP nebo bývalé ministerské náměstkyně.
Očkovací anarchie živená touhou vypráznit mrazáky za každou cenu měla skončit právě půlkou ledna, kdy ministerstvo konečně vydalo závazný „Metodický pokyn pro očkovací kampaň“. Ten definoval prioiritní skupiny a jasně určil, kdy jednotlivé fáze očkování začínají a končí. Ve skutečnosti ale jen posunul očkovací zmatek a nekoncepčnost na institucionální úroveň.
V metodickém pokynu a jeho přílohách je celkem jasně uvedeno, že očkovací fáze I.A končí okamžikem, kdy bude naočkováno 70 procent rizikové populace, která do ní spadá. To jsou především senioři nad 80 let a také zdravotničtí pracovníci, lidé v domovech pro seniory a dalších sociálních zařízeních a ti, kteří se o tyto klienty starají.
Podle čerstvých dat, která ministr Blatný ve středu představil poslancům zdravotnického výboru, bylo dosud naočkováno alespoň první dávkou 64,5 procenta nejstarších obyvatel, 77 procent lékařů v nemocnicích nebo 63 procent sester. Přesto jsme se už před měsícem po hlavě vrhli do fáze I.B, v níž je dalších 3,7 milionu lidí, a houfně očkujeme zdravé sedmdesátníky či pedagogy.
Argument, že osmdesátníci a starší jsou už očkovaní, protože kdo z nich vakcínu chtěl, ten ji dostal, neobstojí. Necelých 65 procent sice není špatné číslo, ale podle ministerských dat je dalších 50 tisíc nejstarších seniorů zaregistrováno k očkování u svých praktických lékařů, kde marně čekají na vakcínu. Praktikům přitom stát dosud nedokázal zajistit dodávky dostatečného počtu vakcín.
Místo aby vláda prioritně řešila tento problém, nechala nejstarší a nejrizikovější seniory na holičkách. A rozjela očkování skupin, jejichž vakcinace je logisticky výrazně jednodušší, protože si snáz potykají s online rezervačním systémem a nemají problém dojet si pro vakcínu do velkých očkovacích center. Mladý zdravý tělocvikář proto dostane vakcínu dřív než 85letý senior, což je v přímém rozporu jak s původními strategickými záměry vlády, tak s doporučeními expertů, kteří složitě počítali prioritizační modely, jimiž lze dosáhnout maximálního snížení počtu úmrtí na covid-19. Jinými slovy jde od vlády o silně nehumánní přístup.
Prioritní skupiny se přitom v čase mění. A neděje se tak podle sofistikovaných dat a modelů, ale – podobně jako v případě rozdělování covidové ekonomické pomoci – podle toho, která skupina umí hlasitěji křičet, případně napřímo lobbovat u jednotlivých ministrů.
V první verzi prioritizace z půlky ledna se vůbec nepočítalo s tak silnou předností pedagogů v očkovací strategii. První verze jim přisuzovala rizikové skóre hodnoty 2, tedy na úrovni pracovníků Vězeňské služby. Pak ale vláda začala hlásat prioritu návratu dětí do škol a nechala se učitelskou lobby přesvědčit, že podmínkou takového kroku je proočkování všech učitelů a zaměstnanců škol. Což je sporné tvrzení, které lze opřít o nějaké racionální argumenty, ale nikoli o tvrdá data. Na rozdíl od tvrzení, že pro záchranu jednoho života před covidem-19 je nutné proočkovat mnohem více učitelů než seniorů.
V aktuální verzi prioritizace poskočilo rizikové skóre učitelů na 6, čímž se zaměstnanci škol dostali před zaměstnance sociální péče mimo pobytová zařízení, pracovníky kritické infrastruktury i před pacienty s chronickými chorobami. A také před osoby mezi 65 a 69 lety věku.
Další nečekanou novinkou je devět tisíc lidí ze „superkritické infrastruktury“, kam údajně spadají klíčoví zaměstnanci například elektráren nebo vodáren. Přesně to nevíme, zato najisto víme, že se s odkazem na tuto prioritizaci nechal naočkovat například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a jeho náměstci. Vyzval také starosty obcí, aby se k očkování přihlásili. Několik hejtmanů a starostů naopak zveřejnilo výzvy, aby představitelé samosprávy nepředbíhali seniory a „své“ vakcíny nechali potřebnějším.
Obecně platí, že starosta těžko představuje orgán, bez nějž by se veřejný život po dobu 14denní izolace neobešel. Ostatně v izolaci s pozitivním nálezem a mírnými příznaky covidu-19 je v tuto chvíli doma i Netolického stranická kolegyně Jana Maláčová a nezdá se, že by se Ministerstvu práce propadla střecha a selhaly všechny systémy výplat důchodů a dávek. Vřazení komunálních politiků do „superkritické infrastruktury“ je v situaci, kdy stát nedokáže dostat vakcínu k 50 tisícům nejrizikovějších seniorů, kteří by o ni stáli, ještě méně pochopitelné a ještě méně humánní než upřednostnění učitelů.
Tato pohodlnost, s níž se stát vykašlal na dokončení nejsložitější první očkovací fáze a pustil se do fází pohodlnějších, bude mít samozřejmě následky. Vedle těch úplně tragických, jimiž mohou být zbytečná úmrtí v nejvyšší věkové skupině, jsou tu i další hodně nepříjemné.
Poté, co si očkování vykřičeli učitelé a „superkritická infrastruktura“, se logicky začaly hlásit další skupiny. Například pracovníci v zemědělství a potravinářství. I tady – stejně jako u předchozích sporných skupin – lze najít logické vysvětlení, proč by bylo záhodno je očkovat. Ono by totiž bylo záhodno očkovat všechny. Jenže vakcín v dané chvíli prostě není dost a ještě několik týdnů jich dost nebude. V takovém období je zásadním úkolem státu rozdělit tento nedostatkový zdroj tak, aby jeho efekt byl co nejvyšší. A v tom stát, a zejména Ministerstvo zdravotnictví selhává.
Když byl ministr Blatný na „superkritickou infrastrukturu“ tázán, odvětil, že seznam pracovníků připravovali ministři průmyslu a vnitra, on že jej pouze „respektoval“ a upravil očkovací metodiku. To je alibistický přístup. Sílí například tlak na očkování profesionálních sportovců. Takže až za Blatnými přijde Milan Hnilička a dá mu seznamy fotbalistů a hokejistů, dostanou i oni vakcínu dřív než senioři, kteří mají tu smůlu, že je pro ně problém dostat se do vzdáleného očkovacího centra?
Blatný ve své prezentaci pro poslance píše, že „očkování v naprosté většině aplikací sleduje stanovené prioritní skupiny“. V datech to ovšem znamená, že necelá pětina vakcín skončila v ramenou, s nimiž původní vládní strategie, myslící v první řadě na seniory a zdravotníky, vůbec nepočítala. A pětina z 1,7 milionu dosud rozdaných dávek není vůbec málo.
Až se bude dělat za pandemií konečný součet, tak i tahle vládní neochota včas doočkovat nejrizikovější skupiny a neschopnost držet se pevněji vlastních metodických a strategických pokynů se na konečném účtu ve smutné podobě projeví.
