Článek
Oblíbený seriál na motivy „vláda lidi k něčemu přinutí a pak se ukáže, že na to neměla právo“, vrcholí. Tedy doufejme. Při představě, že by tenhle postup měl ještě gradovat, naskakují pandemické pupínky.
Mezitím školy otevřely, takže pro docházku nemá v prvním červnovém týdnu verdikt praktický význam. To vůbec neznamená, že není důležitý. Domýšlet ho není úplně příjemné, ale pojďme na to:
1. Vláda může děkovat všem svatým, že pandemie je podle čísel na ústupu. Protože kdyby měla zařadit zpětný chod a začít místo rozvolňování zase utahovat, je bezbranná. Nemá a neví, jak to udělat.
Co by momentálně mohla podniknout, si představuju asi takhle: Komunikačně agilnější ministři, třeba Karel Havlíček s Alenou Schillerovou, se postaví na nějaké frekventované veřejné prostranství, dejme tomu na pražský Anděl, vezmou do ruky megafon a budou volat: Lidi bacha, číslo R zase letí nad jedna a máme průměr 86 případů na 100 tisíc obyvatel za týden, opusťte hospody a rozejděte se! Jménem vlády!
2. Stát, respektive vláda a ministerstvo zdravotnictví, uložily občanům v rámci boje s pandemií snad stovky až puntičkářsky definovaných omezení. Že většina z nich měla ve své době nějaký praktický význam, nechme pro tuto chvíli stranou. Množství zákazů a příkazů, které soudy dodatečně anulovaly, je totiž katastrofální zprávou nejen o kvalitě boje s pandemií, ale hlavně pro právní vědomí.
Jaká asi bude vůle k dodržování nějakých příštích omezení? Důvěra ve stát, bylo už víckrát řečeno, u nás stojí za starou belu. Stát se tomu pokusil čelit tím, že když se nemohl spolehnout na úsudek a dobrou vůli občanů, podrobně na papíře předepisoval co se dalo. Teď se ukazuje, že na to často neměl právo.
Zpětně se ukazuje, že vláda se oddala právnímu nihilismu.
3. Ze strany vlády by samozřejmě byla na místě sebereflexe. Bude si někdo drbat hlavu, co jsme to lidem provedli? Nebo bude tiše akceptováno, že když se kácí pandemický les, lítají právní třísky?
Tahle poznámka je trochu nadbytečná, protože vláda by měla v první řadě vyvodit důsledky z toho, jak kruté důsledky u nás pandemie kvůli jejím chybám měla. Takže docela prozaicky, jak se to po takových debaklech dělává, odstoupit. (Jak víme, kvůli blízkým volbám a avizovanému postoji prezidenta by se v praxi nic nezměnilo.)
4. Nezákonné zavírání škol je svým způsobem ještě horší než nezákonné zavírání podnikatelských aktivit. Nejde jen o poměřování škod, ale hlavně o to, že školy se moc nemají „jak bránit“, tedy žalovat stát o „ušlý zisk“. Snad s výjimkou těch soukromých.
Školy se musí spolehnout na to, že se k nim bude stát chovat slušně. Že jsou „prioritou číslo 1“, bylo od vlády jen mazání medu kolem úst, to už víme.
5. Celý příběh připomíná, jak důležitá je nezávislost justice a oddělení výkonné a soudní moci. A jak nebezpečné by bylo, kdyby soudy měly jít vládě na ruku.
