Článek
Vláda ve středu znovu zpřísnila opatření proti koronaviru. Žádnou výhledovou strategii – možná vzpomínáte, že ji nedávno ministr Prymula sliboval představit – v tom nehledejte, bylo by to zbytečné. Hoří barák, strategií je zachránit, co se dá. Hlavně holý život.
Vládní semi-lockdown přichází přesně dva měsíce poté, co Andrej Babiš sroloval a zahodil už vyhlášené dispozice k opětovnému nošení roušek.
A přichází měsíc po televizním projevu, ve kterém vyzval „pojďme se znovu semknout“ a „zvládneme to společně jako na jaře“. Ukazuje se, že projev vyšuměl do ztracena.
Covidová čísla mezitím stoupla z hrozivých do strašlivých výšek. Vláda v čele s premiérem nejen promrhala léto a udržovala veřejnost v houpací síti v módu „zvládli jsme to“. Ale i její reakce na druhou vlnu ze září a počátku října byly vlažné a polovičaté.
I po výměně Adama Vojtěcha za Romana Prymulu vláda projevila nemístnou „zdrženlivost“. Vytrvale opakovala neudržitelný blud, že nechce zasáhnout ekonomiku, ale „jen“ volnočasové aktivity.
Jestli v tom hrály roli krajské volby 2. a 3. října, to asi už zůstane otázkou jejího svědomí.
Je to pořád to samé. Vládní směrnice neúčinkují. „Žádná vláda na světě to nezvládne bez podpory občanů, bez toho, aby občané dodržovali opatření,“ posteskl si Andrej Babiš na středeční tiskové konferenci.
To je pravda. V podpoře ze strany občanů a v dodržování opatření máme rezervy. A proč schází důvěra, proč se lidé podvědomě, nebo naopak notoricky nechovají epidemiologicky vzorně? Protože toho mají plné zuby, protože se upínají ke křišťálovým koulím, anebo, a jsme u toho, protože jim Andrej Babiš dlouhé týdny sugeroval, že jsme best in covid, máme se mít fajn a vůbec nejlíp bude se zahrádkářským zákonem.
Pouštět mu teď dokola jeho jen několik týdnů a měsíců staré díly „čau lidí“, to by byl myslím docela krutý trest.
Předchozí vládní opatření z Prymulovy dílny by možná – to už se nedozvíme – zabrala, kdyby je aplikovalo vysoce motivované obyvatelstvo, které svým předákům u moci věří. Tak ale situace ani náhodou nevypadala, a vládě to mělo být jasné.
Mnoho lidí mělo v boji s covidem „bojovou morálku“ asi jako voják, který z fronty dostane dvoutýdenní dovolenou a po dvou dnech ho chaotické povolávací rozkazy vracejí zpátky do pole.
Vláda – toho času velitel divize s uvadající morálkou – má jedinou strategii: odkapávat tužší a tužší nařízení (další ještě přijdou). Těmi jednak úředně zmrazit život, a jednak občanům zdůraznit, že je čeho se bát, a tak je přimět, aby ve jménu zdraví změnili celkový přístup. Strach jako metoda. (Nejtvrdší byl vicepremiér Hamáček, když pohrozil „mrazáky v ulicích“.)
Podobný styl je samozřejmě v rozporu s běžnými představami o dobrém fungování liberální demokracie. Ano, je to dost vojenské. A ona se snad na kraji Prahy nestaví polní nemocnice? Stojíme zády ke zdi a nemáme moc na výběr. Otřepaná metafora „boje“ se bohužel naplňuje.
