Komentář: Vláda servíruje Česko dušené ve vlastní šťávě

„Česko dosáhlo obřích úspěchů v potlačení a kontrole viru prostřednictvím obřích ekonomických i osobních obětí. Tyto výsledky musejí být pečlivě chráněny s neustálou ostražitostí.“ To napsal německý ekonom a spolupracovník pražského institutu CERGE-EI Ole Jann v úvodu své studie vydané letos v červnu. Za zmínku stojí ještě jedna pasáž: „Výskyt imunity v české populaci bude v podstatě zanedbatelný, takže podmínky (pro šíření viru) se prakticky nezměnily, a pokud by se virus znovu prosadil, můžeme se stát svědky jeho rychlého, možná exponenciálního šíření.“

Jannova (zdůrazněme ještě jednou – červnová!) práce byla stručným a přehledným souborem politických doporučení pro nadcházející měsíce. Když v ní člověk dnes listuje, snad ani nemůže podezírat vládu z toho, že ji nečetla. Jako mnohem silnější se vtírá podezření, že ji bedlivě nastudovala a zachovala se z jakéhosi důvodu přesně opačně.

Kromě důsledného sběru dat z mnoha zdrojů včetně mobilních operátorů a technologických společností a jejich následné podrobné analýzy doporučuje Jann rozšiřovat trasovací, testovací a laboratorní kapacity: „Tak jako hasiči, kteří zrovna nebojují s požárem, nejsou částečně nevyužité testovací kapacity nebo nevytížení traséři mrháním penězi, ale nezbytným polštářem pro případ nouze.“

Dalším doporučením je „budování důvěryhodnosti“, jehož součástí mají být informační kampaně a „upřímná a pravdivá diskuze o protiepidemických politikách bez přehánění rizik na jedné a vyvolávání falešného pocitu bezpečí na druhé straně“.

Tak to všechno už jsme prošvihli, epidemickou situaci se snažíme jen chytit za ocas, testovací kapacity budujeme sice usilovně, ale pozdě, takže stále nedostačují, a důvěryhodnost vlády je ve psí. Právě proto od čtvrtečního rána míříme tam, kam míříme, tedy do něčeho, co už lze nazvat částečným lockdownem.

Ten zdlouhavý úvod byl potřebný nikoli kvůli osočování vlády z letní nečinnosti. Důležité je hlavně si uvědomit, že fázi, v níž ještě byla šance dostat epidemii pod kontrolu sofistikovanými a jemnými nástroji, které by měly jen dílčí a cílené dopady do života země, jsme definitivně propásli. Ve stávající situaci, kdy vláda vyhlíží kolaps zdravotnictví v horizontu dvou až tří týdnů, už máme volbu jen mezi opatřeními tvrdými a ještě tvrdšími.

Vláda sáhla spíše k těm tvrdým a je otázkou, jestli to není chyba. Omezuje se pohyb osob, což je krutý zásah do základních práv. Na druhé straně jej vláda opentlila tolika výjimkami, že může být stěží řeč o nějakém zákazu vycházení, jaký zná třeba Francie, Belgie nebo Izrael.

Zavírá se maloobchod, ale opět je tu tolik výjimek – včetně nezbytných květinářství, viz zaprášené kapitoly o střetu zájmů pana premiéra – že sám příslušný ministr Havlíček uklidňuje, že polovina obchodů zůstane otevřená.

Samozřejmě i tak to bude bolet, nelze se tvářit, že se neděje nic. Mnoho podnikatelů bude krvácet, život, jak ho známe z normálních časů, dozná četných omezení. Jenže zásadní otázkou je, zda to bude stačit. Vláda zjevně doufá, že ano.

Jenže to doufala, už když od 24. září přidala k rouškám ve vnitřních prostorách omezení hromadných akcí a zkrátila otevírací dobu restaurací na desátou večerní. V totéž doufala, když od 9. října zavřela vnitřní sportoviště a bazény a restauracím sebrala z otevírací doby další dvě hodiny. Nepochybně doufala, i když od 14. října restaurace úplně zavřela a s nimi také školy, kina, divadla a památky a omezila shromažďování na šest osob.

Všechna tato opatření provázela obvykle fatalistická vyjádření o tom, že teď už je to opravdu poslední šance, jak dostat křivku nakažených a hospitalizovaných do nějakého rozumnějšího tvaru. A nakonec se ukázalo, že ještě pořád je kam přitvrdit, ba co víc, že je to potřeba.

Vláda jako by pořád hledala falešnou rovnováhu mezi zdravotními riziky a ekonomikou.

Přitom je i ze zahraničních zkušeností patrné, že „spontánní lockdown“, který nastává kvůli strachu lidí v případě nekontrolovaného šíření nákazy a přetížení zdravotnického systému, je krátkodobě podobně nákladný jako tvrdé zavření ekonomiky, a z delšího pohledu je škodlivější.

Zmíněný německý ekonom Jann sledoval vývoj spotřeby v severských zemích. Propad spotřebitelské poptávky ve Švédsku, které na jaře neprovedlo lockdown, dosahoval asi 85 procent propadu poptávky v Dánsku, které svou ekonomiku zmrazilo. Jenže zatímco dánská poptávka se na úroveň před lockdownem vrátila už v květnu, švédská byla i v září stále pod předkrizovou úrovní. Švédové navíc zaplatili za svůj „volnější“ přístup mnoha mrtvými. „Takže otázka, jak drahé je zavést lockdown, nedává smysl, pokud se také neptáme, jak drahé je nezavést lockdown. Příklad severských zemí ukazuje, že bez restrikcí dostává země to špatné z obou variant – mnoho mrtvých a nemocných a velký propad ekonomické aktivity,“ píše Jann. Je pravda, že jeho data končí před plným nástupem druhé vlny v Evropě, takže tato teorie bude nyní procházet další zkouškou.

V Česku nicméně i po nástupu ministra zdravotnictví Romana Prymuly, který přicházel do uvolněné funkce jako covidový „jestřáb“, zvolila vláda spíše salámovou taktiku boje s epidemií. Důsledkem je například to, že na restaurace už omezení dopadají nikoli původně slibovaných 14 dní, ale dobrý měsíc, během nějž se ještě dvakrát zpřísnila, přičemž konec je v nedohlednu. O organizátorech společenských a kulturních akcí platí víceméně totéž.

Existuje starý kreslený vtip od Pavla Kantorka, na němž jeden unavený pták druhému během letu vyčítavě říká: „Kdybychom bydleli tady, tak jsme teď doma.“ Chce se v parafrázi povzdechnout, že kdybychom vyhlásili tvrdý lockdown před čtrnácti dny, tak už ho máme buď celý nebo skoro celý za sebou.

Vláda svým polotvrdým přístupem riskuje, že podobné úvahy nás budou přepadat i za týden nebo za dva. Tou dobou už by se přitom podle dosud platných oficiálních představ měly vracet malé děti do školy a život k nějakému normálu. Že se to nestane, je podle aktuálních čísel celkem jasné. Stejně jako to, že nouzový stav bude vláda potřebovat déle než do 3. listopadu.

Už mnohokrát se stalo, že vláda vyhlášená opatření měnila po několika dnech nebo po týdnu, protože se lekla dynamického vývoje čísel. Přitom je známo, že účinnost opatření nejde vyhodnotit dřív než dejme tomu po deseti, ale raději po 14 dnech. Pokud bude kabinet postupovat stejně i teď a z oněch „polotvrdých“ opatření přejde po týdnu na skutečný tvrdý lockdown, je třeba říci, že ekonomické ztráty z tohoto týdne – a nebudou malé – budou prakticky zbytečné, protože další tvrdší opatření budou muset znovu platit alespoň 14 dní, ale spíše tři týdny.

Možná už se epidemická situace v Česku skutečně dostala do fáze, kdy země potřebuje rychlou, tvrdou, ale krátkodobou hibernaci s jasným koncem. Vláda místo toho stále volí postupné, pomalé dušení ekonomiky i společnosti ve vlastní šťávě. Ale třeba to tentokrát už opravdu zabere…