Článek
„Já jsem byl vychován v té zásadě, že dluhy ujídají z mísy, a vždy jsem podporoval politiku šetření. A teď, stejně jako vy ostatní, jsem tak trošku vykolejený, když musím, a to z přesvědčení, schvalovat výrazný deficit,“ pravil prezident Miloš Zeman na schůzi Poslanecké sněmovny, která posouvala státní rozpočet na příští rok z prvního do druhého čtení.
Nezvyklý závan pokory a sebereflexe kombinovaný s věcným podáním a zaujetím pro věc samu namísto snahy urazit či naštvat své oponenty udělal z tohoto vystoupení hlavy státu jedno z nejlepších za poslední roky.
Realita je v tuto chvíli taková, že schvalovaný státní rozpočet je pro vládu v podstatě jen takovou poukázkou, voucherem, jak se teď rádo říká, který jí zaručuje, že nebude muset hospodařit podle rozpočtového provizoria. Každodenní bouřlivý ekonomický vývoj v koronavirové krizi by udělal neaktuální cár papíru i z návrhů, které by byly postaveny na čerstvějších datech, než je zářijová makroekonomická prognóza. Je skoro jisté, že v příštím roce nás opět čeká několik mimořádných sněmovních jednání, na nichž budou poslanci ohýbat rozpočet kvůli momentálním potřebám.
Stěžejním nedostatkem rozpočtu na příští rok je ale to, že vůbec nepočítá s největším zásahem do veřejných financí za poslední dekády. A ten tvořil i těžiště prezidentského projevu.
Se Zemanovou řečí lze v mnoha bodech silně nesouhlasit. Kdyby se o to vládní představitelé alespoň trochu pokusili, možná by se debata o veřejných financích a především daňových změnách mohla o kousek posunout.
Jenže premiér Andrej Babiš i ministryně financí Alena Schillerová se zuby nehty drží marketingových hesel o „zvýšení mezd všem zaměstnancům“ přes takzvané zrušení superhrubé mzdy. Což ale ve skutečnosti znamená velmi nespravedlivou a neefektivní změnu daní, na níž vydělají zdaleka nejvíce ti nejlépe placení zaměstnanci (ideálně bezdětní).
Prezident v projevu na jedné straně správně podpořil především protikrizové výdaje, které jsou jednorázové a krátkodobé, ovšem na druhé straně se zastal i Babišova plánu na snížení sazby daně z příjmu zaměstnanců z 20,1 na 15 procent podávané jako „zrušení superhrubé mzdy“. To znamená zhruba 90miliardový roční strukturální zásek do veřejných rozpočtů. Zeman se sice pokusil onu „dočasnost“ zachránit tím, že přiměl Babiše omezit platnost opatření na dva roky. Ale jako starý politický harcovník si určitě umí představit, jak silná bude za dva roky vůle skokově vrátit daně na dnešní úroveň.
Na špatné nastavení této daňové změny už upozornil, kdo mohl. Ekonomové z think tanku IDEA poskytli nejprve výpočet rozložení nákladů na sníženou daň a posléze vytvořili i alternativní návrh stojící na zvýšení slevy na poplatníka namísto snížení daně, který by peníze, o něž stát přijde, alespoň rozdělil mezi zaměstnance rovnoměrněji. Na Vysoké škole ekonomické vznikla studie, která upozorňuje na stejné důsledky a počítá i dopad na spotřebu domácností – z 90 miliard, o něž stát přijde, se podle ní dostane zpět do ekonomiky přes přímou spotřebu domácností nanejvýš 48. Zatím poslední studii, neméně kritickou, vydala Národní rozpočtová rada. Návrh se nelíbí ani odborům.
Na riziko, že peníze ušetřené na dani z příjmu mohou lidé z velké části spíše uspořit než vrátit zpět do oběhu, upozorňoval i prezident. Podle něj toto riziko platí pro všechny příjmové skupiny, podle citovaných studií je ale vyšší u lépe vydělávajících zaměstnanců. A právě k nim míří velká část nákladů na snížení daně. Podle studie NRR si třetina nejlépe vydělávajících rozdělí víc než polovinu z oněch 90 miliard. Takže snaha „roztočit kola spotřeby“ může velmi snadno přijít vniveč.
Bohužel ani nevídaně jednotný odpor, k němuž se dokonce přidávají i vládní sociální demokraté, ani prezidentovo varování pro premiéra a ministryni financí nic neznamenají. Tlačí před sebou svou marketingovou káru hluší k ekonomickým i politickým argumentům.
Takže jakkoli je rozpočet postaven na vodě, v níž navíc koronavirus vytváří zcela nepředvídatelné víry, jednu jistotu přece jenom má. Hned k prvnímu dni své platnosti dostane od svých sudiček, tedy vládních stran, jako dárek příjmovou sekyru ve vyšších desítkách miliard. Takové uvítání na světě dlouhý život rozhodně nenaznačuje.
