Článek
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nezákonnosti nařízení nosit roušky a respirátory v uzavřených prostorách je obrovskou – dalo by se říct fatální – ranou pro celou vládní covidovou politiku. Jakkoli lze soudcům vyčítat do jisté míry aktivistický přístup, případně právní formalismus, nic to nemění na tom, že vláda v čele s Ministerstvem zdravotnictví měla dost času svá mimořádná opatření podle postojů české justice takříkajíc vyladit.
Nepíše se březen 2020, kdy českou vládu zcela oprávněně zachvátila panika a lecjaký přešlap se dal pochopit. Česko se s covidem potýká rok a půl a zákeřný virus už zabil desítky tisíc lidí. To je dost dlouhá doba a dost vysoká cena za různé omyly na to, aby alespoň v posledních měsících měl vládní boj s covidem nějakou štábní a právní kulturu. Soudy a jejich verdikty se za tu dobu – na rozdíl od osazenstva na Ministerstvu zdravotnictví – nijak zásadně nezměnily. Justice stále klade obzvláštní důraz na to, aby opatření, jimiž vláda v mimořádné situaci zasahuje do práv a svobod lidí, byla náležitě odůvodněná. To byl vedle několika procesních vyjasnění toho, co lze uložit ministerským nařízením a na co už je potřeba zákon, vždy leitmotiv všech soudních rozhodnutí.
Že se tomu Ministerstvo zdravotnictví nedokázalo za ty dlouhé a bolavé měsíce nijak přizpůsobit, je – málo platné – ukázkou špatné legislativní práce jak na samotném ministerstvu, tak ve vládě. A to i v případě, že připustíme, že některé verdikty jsou diskutabilní nebo zbytečně formalistické. Je úkolem a i svatou povinností vlády řídit se platnými zákony a vykladačem platných zákonů jsou soudy. Jestliže se vláda nedokáže do schválených právních mantinelů vměstnat, má právo usilovat ve spolupráci s mocí zákonodárnou o jejich změnu. Žádné jiné uspořádání nesplňuje definici právního státu tak, jak jsme si jej v duchu dobrých tradic před 31 lety nastavili. Brblání na adresu soudů a soudců je přípustné, ale neplodné.
Z pandemického zákona, druhdy vítaného jako náhrada nutnosti udržovat zemi v nevyhovujícím nouzovém stavu, nezbylo po posledních několika soudních výrocích prakticky nic – školy, hospody, herny, obchody – to vše bylo omezováno a zavíráno nezákonně. O to smutnější zprávou je, že není vidět žádná frenetická aktivita, která by směřovala podstatné změně pandemického zákona, či raději snad k sepsání úplně jiného. Už se jenom čeká na volby v naději, že po nich ponese odpovědnost někdo jiný. A také v naději, že epidemie covidu-19 už díky očkování a promořenosti populace nedokáže nabrat takové rozměry jako na jaře – přinejmenším z pohledu zahlcení nemocnic a umírání lidí po vysokých stovkách týdně.
Jenže to je hodně riskantní sázka – vyjít může, ale nemusí. Proočkovanost Česka zdaleka nedosahuje úrovně, která by z takového přístupu dělala sázku na jistotu – a nebude jí nejspíš dosahovat ani na podzim. Naopak očkovací mezera v některých geografických oblastech a věkových skupinách může znamenat pro virus docela solidní zázemí pro ještě jeden šeredný útok. V současném předvolebním rozpoložení premiéra Andreje Babiše zřejmě nezbývá, než doufat, že se to nestane.
Kromě této víry a naděje vláda nemá v rukou prakticky žádný nástroj, jímž by případné další vlně mohla čelit. A zjevně se na tento jediný nástroj zcela spoléhá. Nevypadá to, že se může přetrhnout, aby si opatřila ještě nějaký jiný.
