Článek
Vláda si v řešení koronavirové krize nevede zrovna dvakrát nejlépe, to je holý fakt. Kvůli tomu ani nemusí vznikat další text. Je to jako nosit sovy do Atén. Každý to vidí, všichni v tom musíme žít. Jakmile dojde na příčiny selhání, to je jiná písnička, na tom už se skoro nikdo neshodne.
Možným vysvětlením umrtvené ekonomiky a tisíců mrtvých mohou být špatná manažerská rozhodnutí. Na současnou situaci vás politika ani byznys nepřipraví, může se proto stát, že při výběru z několika variant sáhnete po takové, která se ukáže být ve výsledku špatná nebo ještě horší. Nebo jste dokonce vedeni zlým úmyslem, pokud chceme zabřednout do konspiračních teorií.
Jako další vysvětlení se nabízí nekompetentnost nebo zkrátka neschopnost vládních činitelů a úředníků. Jak ovšem říká Homer Simpson, základem slova neschopnost je schopnost. Premiéra i vládu tím do značné míry omlouváme, byť neúmyslně. Neschopný člověk je takový, který na svou pozici nestačí, jehož pracovní dovednosti jsou nedostačující.
Současně tím ovšem vytváříme iluzi, že se alespoň něco děje, že dotyční vyvíjejí alespoň bazální snahu nás z marastu dostat. Vezměte si, jak často od začátku krize slýcháme obměny sdělení „vláda do časů klidu a prosperity NESTAČÍ na řešení krize“.
Obě tato vysvětlení dělají současné vládě a státní správě alibi v podobě uznání existence rozhodovacích procesů. Nedokonalých, neúplných, nedostačujících. Vláda se špatně rozhodla a schválila zákaz prodeje kávy. Premiér Babiš se v létě špatně rozhodl a nepřikázal nosit roušky. Ministryně Maláčová se špatně rozhodla a nepřikázala testovat v domovech pro seniory. Někdo, už nezjistíme kdo, se špatně rozhodl a nevybavil hygieny, aby zvládly trasování. Jedno špatné rozhodnutí vedle druhého, ale úmysl byl v zásadě správný, no ne?
Nic z toho není pravda. Pravým důvodem kolabujícího státu je zkrátka a dobře pouhá lenost. Tak a je to venku. Už dlouho se chodilo okolo horké kaše a nikdo to nechtěl připustit. Lenost je totiž ve společnosti takovým stigmatem, že se hledají různé výmluvy – prokrastinace, roztěkanost, nepozornost. Obvinit někoho z lenosti se dnes už nenosí – snad na žádnou jinou výtku se nereaguje tak zarputile. Šermuje s výkazy, ukazují se výsledky – ale stejně ve skrytu duše tušíme, zda dotyčný reálně pracuje, nebo se chodí do práce jenom ukazovat.
S českou vládou je to stejné. „Dvojministr“ Havlíček může ukázat svůj budík nastavený na 4:00 ráno, premiér Babiš může ukázat výpis hovorů, že řídí všechno a všechny i v jedenáct večer. Navenek ano. Ale nezastřou, že jsou zkrátka líní rozhodovat, jsou líní plánovat, jsou líní cokoliv dělat. Nejde o to, že by se báli, byli přehnaně opatrní nebo nedej bože žili v domnění, že činí nejlepší možné.
Chtěli řídit stát jako firmu, ale v té firmě nikdo nic pořádně nedělal od recepční po generálního. A firma zkrachovala.
Česká vláda předvádí takovou lenost, že i v soutěži o nejlínější vládu by skončila druhá. Svou leností nakazili současní ministři a ministryně všechny své podřízené, ba dokonce i mnohé členy opozice. Výsledky vidíme každý den – žádná plošná testovací centra, žádná plošná očkovací centra, marné kompenzační balíčky pro podnikatele, žádná smysluplná daňová reforma, nelogické zákazy a nařízení, jež nedávají smysl. Z jednání vlády čiší nechuť k práci. Vše se pak dá demonstrovat na odbytém inzerátu na očkování.
Vymyslet takovou obří celonárodní kampaň dá totiž hromadu práce. Nastavit strategii, cílové skupiny, zvolit komunikační kanály, tonalitu, objednat výlepy, natočit spoty, zadat grafiku, promyslet text do posledního slůvka, ozkoušet to na lidech, vypustit – to jsou desítky a desítky hodin práce mnohačlenného týmu lidí. Nic z toho se nestalo. Namísto toho jsme dostali „disaster“, jak to Andrej Babiš pojmenoval. Nebylo to amatérské, jak mnozí lidé psali. Amatérství je činnost, které se věnujeme z vlastní vůle, ze záliby, z lásky. Tohle bylo prostě odbyté. Líné.
Stejně tak je tomu i v případě očkování, kde se vlastně také nic neděje. Kontrast s pracovitou německou vládou je do očí bijící. Zatímco naši západní sousedé rozpoutali největší logistickou akci od operace Barbarossa s cílem proočkovat co největší část populace v co nejkratší době, aby mohli zase fungovat normálně, česká vláda řekne na počátku třetí vlny, že si to mají praktici nějak zařídit, když chtějí očkovat.
- Ale jedna z vakcín musí být udržována hluboko pod bodem mrazu. Nemají na to vybavení.
- Tak to je snad dotaz na praktiky, ne?
- Ale nemohou být očkováni lidé, co už mají koronavirus, je nutné je protestovat.
- Však jo, nějak si to zařiďte.
- Ale testovací kapacity jsou hrubě nedostačující, testuje se v nemocnicích, které na to nejsou uzpůsobeny.
- Už vás neposloucháme, hrozně nás vyčerpalo sehnání jednoho mrazáku pro vakcíny.
Se stejně velkou mírou lenosti se připravuje i státní rozpočet a daňová reforma. Že ta čísla v tabulkách nesedí? Napsat tam správná by dalo moc práce. Že je potřeba počítat s útlumem ekonomiky a dalšími výpadky příjmů? Opět moc práce, paní ministryně by musela někomu zadat vypracování studie, ten někdo by ji musel vypracovat. Raději si zakryjeme oči a vrhneme se ze srázu, však ono to nějak dopadne.
Veličina lenosti je v politice a ve státní správě naprosto ojedinělá. Podle politologů je totiž jádrem politického procesu přijímání rozhodnutí. Rozlišujeme několik modelů, jak taková rozhodnutí vypadají a jak jsou přijímána – mají vést k nějakému předem určenému cíli, nebo jde naopak o změť nahodilých rozhodnutí, která se dělají v závislosti na aktuálním dění. Nebo se jedná o výsledek vzešlý z hlubin fungování ministerstev a úřadů, s nimiž žádný politik nic neudělá…
Zní nám to povědomě, avšak pořád se pracuje se základním předpokladem, že padne nějaké rozhodnutí. Snad žádní politologové nebo sociologové nepočítají s tím, že by mohl být celý stát řízen línými lidmi, kteří se o nic nesnaží, nic nevymýšlejí, nic nerealizují, nic a o ničem nerozhodují. A ještě méně se počítá s variantou, že by jim to mohli voliči a občané trpět a vůbec nic s tím nedělat. Vzpírá se to lidskému chápání a Česká republika je v tomto ohledu opět „best in“.
