Článek
Vláda v pondělí schválila Krizové opatření číslo 53, kde se pod bodem I v odstavci 1 písmenu ah) zakazuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, s výjimkou prodejen dětského oblečení a dětské obuvi. Aha!
Krizové opatření tuto směrnici blíže neupřesňuje. Definice konfekčního dítěte, dětského oblečení a zejména dětské obuvi zůstává nedopovězena.
Sněhule s obrázkem Sněhurky a sedmi trpaslíků se do ní asi vejdou, ale co dál? Žijí mezi námi i dospívající děti s nohou číslo 44, také jste si všimli? A naopak jsou i dospělí, kteří narostli do nominálně dětských velikostí. A odteď mohou směle vyrazit pro nové boty. Pěkně si je osahat, vyzkoušet, prošlápnout. Jsou vyvolení.
Krizové opatření číslo 53 by si někdo mohl vykládat i úzce tak, že otevřeno mají jen obchody, které se specializují na dětský sortiment, pokud možno to mají napsané nad vchodem a nic jiného než sněhule s krtečkem víceméně nevedou. Tak to ale myšleno není, což vyplývá z mé zvlášť oblíbené pasáže usnesení, kterou pro vážné zájemce uvádím, ostatní prosím raději přeskočte k dalšímu odstavci: „…dále se tento zákaz nevztahuje na takové provozovny, ve kterých sice maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb, který není zakázán, nepředstavuje výlučnou činnost v provozovně, avšak část provozovny, ve které probíhá maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb, který není zakázán, je oddělena od ostatních částí provozovny, do kterých není zákazníkům umožněn přístup.“
Přeloženo: ve větších krámech se dětské oblečení a dětská obuv smí takzvaně odpáskovat a prodávat, kdežto zbytek prostoru zůstává pro zákazníky tabu. Nešťastníci a nešťastnice s velkýma nohama po rodičích budou jen smutně a bosky obcházet kolem zakázaných regálů s botami „pro dospělé“. Mládeži nepřístupno!
Ale možná nebude tak zle. Pojem „prodejna dětské obuvi“ se dá vykládat tak tvůrčím způsobem, že se dovnitř vejdou i pětačtyřicítky pohorky, to víte, pro kluka. Nějak se domluvíme, jsme přece lidi, ne?
Celý ten absurdní příběh vychází z fenoménu, který jsme se ze záhadných důvodů rozhodli snášet jako neodstranitelnou danost. A to je diskriminace člověka na základě vzrůstu. Nerovnost mezi skupinami obyvatelstva na základě svévolně stanovených biologických parametrů.
Mělo to už dávno skončit u Ústavního soudu, který by takové nápady roztrhal na prvočinitele. Místo toho jsme se jali společně tvářit, že sledujeme něco samozřejmého.
Jde přitom zásadně o diskriminaci rostoucí, ne klesající velikostí. Některá příkoří sice limitují i dospělé lidi nižšího vzrůstu, ale to jsou jen víceméně legální požadavky zaměstnavatelů – armáda, profesionální basketbal a podobně.
Kdežto vyšší děti – a tím pádem jejich rodiče – často platí vyšší vstupné do akvaparků, na lyžařských vlecích, na stadionech. Jsou místa, kde návštěvníky bez uzardění kastují podle toho, jestli měří 120, 150 nebo kolik centimetrů. To není jen diskriminace spotřebitele, ale vůbec člověka na základě genetických dispozic.
Představte si, že by to někdo nastavil obráceně. Že by levnější lístek měly osoby, co měří aspoň metr osmdesát – asi bychom si zaťukali na čelo, že? Nebo že by se mohlo prodávat jen zboží od velikosti 38 výš!
Takže teď se nám tenhle faul na velké rozšířil i do maloobchodu. Skandál. Vládní a asi i převládající celospolečenská představa: Kdo je dítě, má mít správně malou nohu, komu už narostla, má smůlu, může si za to sám a ať si maminka s tatínkem poradí, jak umí. Prosím tě, hlavně nebreč, třeba ti budou ty důchodky po dědovi!
Další bota ve vládním boji s pandemií musí být zrušena co nejdřív.
