Článek
Druhá vlna koronavirové nákazy zastihla Česko v nedbalkách, o tom už dnes není potřeba pochybovat. Podle posledních dostupných dat bylo na konci minulého, tedy druhého školního týdne, zcela uzavřeno 39 škol, částečně zasáhla karanténa do provozu dalších dvou stovek vzdělávacích zařízení.
Vzhledem k rychlosti šíření infekce je tohle číslo dnes s největší pravděpodobností zase o kus vyšší. Primátor metropole Zdeněk Hřib označil pražské školy za „covidové burzy“, ale problémy mají i desítky škol ve Středočeském kraji, kde jich je deset zcela zavřených a dalších 55 se potýká s částečnými omezeními kvůli karanténám tříd a učitelů. V karanténě zastihl konec druhého školního týdne 1123 učitelů a 5498 dětí.
Jeden možný pohled na prudké zhoršování situace je klasické hledání viníků. To v tomhle případě není těžké – ministři zdravotnictví a školství Vojtěch a Plaga (oba za ANO) společně v polovině srpna představili docela dobře vypracovaný návod pro školy, podle nějž se měl začátek školního roku řídit. Stejně jako další plošná opatření se ovšem tento návod stal obětí náhlého záchvatu bezstarostnosti premiéra Babiše. Česko ztratilo tři týdny, kdy mohlo být opatrné bez strašidelných čísel v zádech. Pak se k původním záměrům rychle vrátilo, ale škody už byly napáchány. Hlavní vinu tedy nesou tři zmínění politici – premiér pro své náhlé protirouškové vzplanutí a oba ministři pro svou neschopnost před Babišem své záměry uhájit.
Hledání viníků ale není to podstatné. Důležitější je otázka, co může školství s dnešní situací dělat a jaké má po ruce nástroje. Například distanční výuka v karanténě získala přes prázdniny legislativní rámec. Což je jistě lepší, než když na jaře probíhala pololegálně podle míry iniciativy jednotlivých učitelů.
Na druhé straně se ovšem účast na distanční výuce během karantény také stala povinnou. A tady je vidět, že druhá vlna epidemie dorazila dřív, než vláda čekala. V rozpočtu by mělo být vyčleněno 1,2 miliardy na nákup počítačového vybavení, jež by školy poskytovaly žákům i učitelům, kteří mají s přístupem k informačním technologiím problém.
Jenže tyhle peníze dorazí do škol až během října, takže ty tisíce dětí, které jsou v karanténě už dnes, si musejí nějak poradit, případně musejí improvizovat školy, do nichž žáci chodí.
Jak se koronavirová situace zhoršuje, počet dětí v karanténě bude skoro jistě ještě nějaký čas stoupat. Ministerská nabídka peněz na notebooky přitom platí jen do konce roku. Až tedy budou školy mezi půlkou října a Vánocemi shánět po trhu tisíce počítačů, může se docela snadno projevit problém i na nabídkové straně. Seznam Zprávy už ostatně zkraje září popsaly, že pro školy není lehké sehnat třeba třicet nebo padesát stejných strojů. Nelze také vyloučit, že zvláště u větších škol bude třeba nákup počítačů prohnat výběrovým řízením, což celý proces rovněž neurychlí.
V sázce je mnoho. České školství trpělo velkými nerovnostmi už dlouho před koronavirem. Nová situace tento problém – zvlášť při ad hoc organizované a nepovinné distanční výuce – ukázala v plné nahotě a zřejmě i prohloubila.
Na druhé straně je třeba uznat, že na ministerstvu se o tom ví. I v předcovidových dobách, kdy se veřejná debata topila v hádkách o platy učitelů a prázdných stranických slibech, dokázal na Plagově úřadě přijít na svět dokument jménem „Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+“.
Ačkoli samozřejmě nepočítal s nástupem koronaviru a konkrétně o distančních formách vzdělávání se v něm mnoho nedočteme, dlouhodobé problémy českého školství popisuje docela rozumně a volá po mnoha nástrojích, které budou v současné situaci ještě důležitější než jindy. Kromě potřeby rapidního zvýšení digitální gramotnosti žáků i učitelů jde hlavně o hodnocení kvality a výsledků výuky.
V tom české školství dlouhodobě selhává. Jeho pozornosti za mnoho posledních let trestuhodně unikly rostoucí regionální rozdíly v kvalitě škol, a to do té míry, že samotný kraj, v němž chodíte na základní školu, se dnes stává velmi důležitým faktorem určujícím vaše šance na dosažení solidního vzdělání. Zkušenější přísedící u přijímacích komisí na vysokých školách s hrůzou vyprávějí, že podle úrovně znalostí dokážou poměrně přesně odhadnout, z jakého regionu uchazeč o studium pochází.
Strategie volá po srovnávání znalostí žáků ve třetích, pátých, sedmých a devátých třídách, aby bylo možné včas odhalit problémová místa a upřít na ně pozornost a případně cílenou pomoc. Kromě regionálních rozdílů bude po koronakrizi velmi důležité sledovat a řešit také „ročníkovou“ rovinu, tedy vývoj výsledků těch žáků, jejichž vzdělávání bylo – zvláště v rané fázi – zasaženo karanténami a dlouhodobou distanční výukou. Jinak se může postupem času ve školství projevit kromě regionálních propastí ještě propast „generační“.
Navzdory tisícům průšvihů koronavirus například v českém zdravotnictví rozhýbal kolem modernizace a digitalizace věci, které se léta zdály nehybné. I školství by užilo podobnou šokovou terapii a ministr Plaga má v rukách nástroje, jak ji svému rezortu poskytnout. Rozhodně by to bylo užitečnější než škudlit na asistentech pro hendikepované žáky. To je krok, který zoufalé české školství neposune vpřed ani o milimetr.
