Článek
Málokdy se povede začít politický komentář tak jako minulý týden Matthewu Parrisovi v londýnských Timesech. Nejprve citoval známý výrok Američana Johna Randolpha, který kdysi o svém politickém oponentovi napsal, že „je jako makrela v měsíčním svitu, také se leskne i zapáchá“. A pak jen lakonicky dodal: „Co se týče Borise Johnsona, jeho lesk je pryč.“
Nevíme, jestli Andrej Babiš někdy zářil. Ale jak plyne z volebních výsledků, pro část Čechů určitě ano. Imponovalo jim jeho selfmademanství, to, že dokázal vybudovat velkou firmu a zbohatnout. Že je pracovitý a disciplinovaný. A taky se jim líbilo, že si kolem sebe dokáže zjednat respekt a udělat pořádek.
To je pro překvapivé množství lidí kvalita, kterou obdivují. Když v nás někdo vyvolává jakousi kombinaci strachu, odporu a respektu. Nevyhledáváme tyto vlastnosti u svých blízkých, sousedů či těch, s kterými sami trávíme čas. Ale všimněme si: když s bývalými spolužáky už coby dospělí vzpomínáme například na učitele ze školy, tak zvláštní místo v našem srdci mají ti, kterých jsme se báli a nesnášeli je.
Něco v lidské psychice vyvolává přesvědčení, že právě tito lidé dokážou z ostatních dostat to nejlepší. Ať už coby učitelé ze svých žáků, které deptají a ničí, anebo později v dospělosti coby šéfové ze svých podřízených. Někde se v nás bere naděje, že když náš život začne ovlivňovat nějaký psychopat, tak tím magicky přispěje k našemu vlastnímu růstu.
Myslím, že je to jen sebeklam. Někdy mu podlehneme, ale často z něj vystřízlivíme. A zjistíme, že jde velmi často o lidi, kteří svou mocí nad ostatními maskují jen to, jak jsou uvnitř slabí a sami nejistí. Ano, ne vždy to vyjde najevo. Ale pokud ano, tak je to ten okamžik, kdy jako makrela v měsíčním svitu přijdou o svůj lesk.
Právě to se děje kvůli covidové krizi českému premiéru Babišovi. Ne u jeho odpůrců, kteří ho konzistentně nesnášejí už dlouho, a podobně černobíle nevidí ani žádné jeho přednosti. Ale lesk ztrácí nepochybně i u řady svých voličů, kteří sice uznávali, že není milý a příjemný člověk, ale že pro řízení země někoho takového potřebujeme. Protože přísnost, a tak dále.
Možná to opravdu bylo tím, že Babiš - opojen relativně dobrými jarními čísly české koronakrize - vypadl ze své role muže, který je přísný na ostatní i sám na sebe. Ale především to bylo sérií špatných osobních rozhodnutí, počínaje naprostým rozvolněním protipandemických opatření přes odjezd na „dlouho zaplacenou“ dovolenou s rodinou k moři až po brždění znovuzavádění roušek, kdy už snad všem bylo jasné, že druhá vlna začíná.
Autor jeho televizního projevu mu to ostatně vložil do úst: ono přiznání, že se nechal „unést nastupujícím létem a atmosférou ve společnosti“, a označil to za chybu, kterou už nechce opakovat. Jistě, můžeme se chlácholit tím, že je to stále lepší, než kdyby jako prezident Trump nic nepřiznával a prostě lhal. Ale v křehkém rozložení v české politice, kde má podporu někde kolem třiceti procent, by to asi neprošlo. A je to ten moment, kdy jako makrela přichází o svůj lesk.
Může ho získat zpátky? Pokouší se o to osvědčeným způsobem. Vlastně navazuje na dnes už ikonickou větu „nebuďte slušnej“, kdy na jaře ponižujícím způsobem strkal do Adama Vojtěcha, aby řekl „jména“. Teď Vojtěcha vyměnil a ve vysvětlení jakoby navázal na onu jarní tiskovku: premiérův chráněnec si prostě nedal říct, byl moc slušný, a proto je třeba ho vystřídat.
Prezentovat slušnost jako negativní vlastnost, či vnitřní nastavení, které nám brání dosáhnout dobrých výsledků, je odporné a nechutné. Napsal jsem to už na jaře a opakuju to dnes. Ale Andrej Babiš má pocit, že je to potřeba ke znovunastolení jeho lesku.
U části elektorátu, která Babiše nezavrhuje, mu to může vyjít. Již dnes slyšíme: z Prymuly jsou obavy, vždyť je to „plukovník“ a ranař, a spousty věcí kolem něj budí pochyby. Ale kdo jiný nám v kritické situaci může pomoci? Slušnost nefunguje, je třeba přísnost. Jednou na nového ministra zdravotnictví budeme vzpomínat se stejnou slzou v oku jako na pološíleného matikáře na základní škole.
Pro Babiše je to navíc mnohem komfortnější, než kdyby zlého policajta začal zničehonic hrát Vojtěch. Od jarní tiskové konference všichni viděli, jak to s premiérem mají „rozehrané“. Roman Prymula, to je něco jiného. Bude dělat tvrdá a nepříjemná rozhodnutí? Určitě. A jedno víme: Babiš mu nebude stát za zády a nebude říkat „buďte slušnej“.
V pondělí a v úterý jsme měli možnost vidět v Česku a v Británii dva politiky, kteří bojují o ztracený lesk, dělat stejnou věc: snažit se v televizi v hlavním vysílacím čase získat respekt a důvěru. Oba na to šli podobně. Ano, Boris Johnson je samozřejmě lepší rétor a bylo vidět, že říká věty, které si napsal sám. Ale oba projevy byly dobré a měly stejný hlavní vzkaz: čeká nás těžká doba, připravme se na to. Ale zvládli jsme to jednou a zvládneme to i po druhé.
V jednom vidím rozdíl, a to je již zmíněné faktické odmítnutí slušnosti coby principu, který funguje v politice i v životě. Protože to přesně udělal Andrej Babiš: když mnohokrát zmíněnou přednost Adama Vojtěcha zároveň fakticky označil jako důvod, proč musí odejít.
Nejde o plané moralizování. Ne v pandemii. Ne v době, kdy základním principem našeho chování musí být respekt k ostatním a ochrana slabších. Kdy vedle roušek, rozestupů a mytí rukou pomůže nejvíc pravidlo velkého S. Tedy být „slušnej“.
Protože přesně o tom je „velká roušková válka“, zuřící ve všech zemích a na všech frontách. Není to střet svobody a útlaku, ani válka individualismu a kolektivismu. Je to projev základní lidské slušnosti vůči těm, kteří mají jiný názor, ale jejich pocit bezpečí záleží na tom, co udělám já. Slušnost je, když si v takové situaci vezmu roušku. I když s tím v principu nesouhlasím.
Konzervativec Boris Johnson ve svém projevu řekl: „Nikdy v historii nebyly náš kolektivní osud a naše zdraví tak zcela závislé na našem individuálním chování.“ To je myslím nejdůležitější vzkaz. Andrej Babiš říká to samé, ale zároveň ví, že má pro občany ještě druhý vzkaz: „Nebuďte slušný.“
Obávám se, že to nejde dohromady.
