Článek
Koronavirus zastihl celý svět v nedbalkách, takže je pochopitelné, že v prvních dnech a týdnech nastupující pandemie se událo ledacos. Jak vyplouvají na povrch podmínky a ceny nákupů ochranných zdravotnických prostředků, je těžké ubránit se paralele s českými 90. léty. Tehdejší ekonomická transformace takříkajíc přála připraveným – rychlým, dravým, chytrým, cílevědomým a nezřídka také bezskrupulózním jedincům, kteří se umějí rychle orientovat ve složitém prostoru bez jasného značení. Rozhodovaly kontakty z minula a schopnost najít v porevolučním chaosu cestu k vlastním zájmům, klidně poblíž tenké a nejasné hrany oddělující zdravý kapitalistický „drajv“ a zločin. Lidé, kteří by o tom mohli vyprávět mnoho historek – včetně současného premiéra – obsazují dodnes velkou část předních příček miliardářských žebříčků.
V koronavirové krizi samozřejmě nejde o stovky a stovky miliard jako v devadesátkách, spíše o jednotlivé miliardy, ale mechanismus je podobný. Stát ze dne na den vytvořil obří poptávku (jak přímo na své straně, tak i mezi lidmi) po nedostatkovém zboží. A hrálo se o to, kdo první přijde s nabídkou. Většina byrokratických regulí a kontrolních mechanismů byla oslabena, protože šlo o životy. Někteří se k tomu postavili vysloveně amatérsky, v jejich čele stanula paní, která přeprodávala přes webové bazary roušky po 5000 korunách za kus, aby si vydělala na kastraci svých koček.
Pak se ale objevily firmy jako LA Factory, jejichž majitelé ještě před týdnem nevěděli, jaký je rozdíl mezi respirátorem a rouškou, a náhle se stali dvorními dodavateli zdravotnických prostředků pro stát se stamilionovými tržbami ze státní kasy – prostě proto, že znali někoho v Číně. Nezaháleli samozřejmě ani další, kteří znají v Číně kdekoho. „Ten bláznivý příběh je ospravedlnitelný jen tak, že byla válka. Že jsme v té době zoufale hledali respirátory a prosili na kolenou, aby nám něco dodali,“ vysvětloval Jaroslav Tvrdík nejasnosti v nákupech čínských prostředků, u nichž do poslední chvíle nebylo jasné, o jaké zboží se vlastně jedná.
Je čas tyto malé devadesátky ukončit. Když už rozvolňujeme zemi a ekonomiku jako diví, neměli bychom zapomenout také znovu utáhnout regulaci, aby do Česka nepřicházelo pod označením zdravotnický prostředek úplně cokoli. Je dobře, že Ministerstvo zdravotnictví prověří své vlastní krizové nákupy. Ani pod krizí zhasnutými světly by nemělo projít úplně cokoli. Ministerstvo průmyslu by ve spolupráci s Vojtěchovým resortem mělo bedlivě zmapovat kapacity českých výrobců – nejsou malé a oproti čínské produkci jsou tyto výrobky lépe kontrolovatelné z hlediska bezpečnosti a kvality.
Novela zákona o zadávání veřejných zakázek, která má usnadnit nákup zdravotnických prostředků, by neměla být schvalována ve zbytečném kalupu. Pro nouzové nákupy má vláda k dispozici institut nouzového stavu. Názor předkladatelů, že zdravotnické prostředky má být možné nakupovat bez přísného dohledu (při vyřazení kvalifikačních předpokladů a bez schvalování odbornými komisemi) i za normálních okolností, si zaslouží minimálně podrobnou debatu. Jinak hrozí, že si malé zdravotnické devadesátky, které jsme zažili v březnu a dubnu, zakotvíme přímo do zákona a stanou se standardem.
Expert na zdravotnické prostředky Jakub Král nedávno v textu pro odborný časopis Medical Tribune napsal, že dodavatelé zdravotnických prostředků se v krizové situaci rychle rozdělili na „poctiváky“ a „střelce“. „Zatímco ti první dokládají orgánům dozoru různé protokoly o provedených zkouškách a certifikáty osvědčující splnění příslušných norem, a prokazují tak bezpečnost a funkčnost svých výrobků, ti druzí dodávají skrze letecký most zboží, kde si bez sinologa nepřečtete ani informace na obalu,“ píše Král a dodává: „I tito dodavatelé vám mnohdy dodají certifikát. Většinou jich mají dokonce více a můžete si vybrat, který se vám líbí. Při bližším zkoumání však často zjistíte, že daný certifikát se vztahuje k jinému zboží, jeho držitelem je jiný výrobce, nedeklaruje shodu s mezinárodně uznanou harmonizovanou technickou normou, nýbrž s čínským národním standardem, anebo jde rovnou o padělek.“
Dodejme, že „střelci“ mohou být v mimořádných časech užiteční, ale odevzdat jim z vděku nebo z neznalosti celé hřiště i pro časy normální by byla chyba, která by rychle přivolala vzpomínky na to horší, co z devadesátých let vzešlo.
