Článek
Asi pětkrát jsem od jara prorokoval, že se nám to vymstí. Poprvé někdy kolem Velikonoc, když vláda dovolila otevřít hobbymarketům. A pak vždycky, když se víc a víc rozvolňovalo. Naposled koncem srpna, když Babiš vyděšen reakcí veřejnosti couvl před přísnějšími opatřeními, a řečeno šachistickou terminologií - obětoval střelce, rozuměj Maďara.
Když vylétla čísla pozitivně testovaných, žena mi obdivně řekla, že jsem to „přece říkal“. Nikoli. Pravda je taková, že jsem nic správně nepředpověděl. Že jsem povahou „veselý pesimista“ a že spíš vždycky čekám to nejhorší, byť si tím nijak zvlášť nenechám kazit náladu.
Mýlil jsem se prakticky ve všem, ono „trefit se“ na pátý pokus není opravdu nijak velký úspěch. Byť dle sebeklamu zvaného základní atribuční chyba se dnes buší v prsa spousta lidí, a říkají, že razantní návrat druhé vlny byl přece zřejmý a nezpochybnitelný. A že ten, kdo s ním nepočítal, je hlupák, a basta.
Falešná atribuce zde funguje v tom smyslu, že když se naše předpověď potvrdí, bereme to za důkaz své informovanosti a správného úsudku, zatímco když se nepotvrdí (tak jako v létě, kdy nákaza navzdory rozvolňování stále klesala), přičítáme to neočekávaným vnějším vlivům a okolnostem. A u lidí s opačným názorem je to naší optikou přesně naopak: když se jejich předpověď potvrdí, je to náhoda, zatímco když se mýlí, dokazuje to jejich nevzdělanost a celkovou tupost.
„Krása“ (ano, ve velkých uvozovkách) pandemie covidu-19 je v tom, že nás v tomto ohledu vozí celý rok na pomyslné horské dráze. Jednou nahoru a pak dolu. Ti, co se mýlili na jaře, vypadali v létě jako vizionáři, a teď zase naopak. A tak stále dokola. Známe to ostatně z ekonomiky: každá krize má své vizionáře, kteří ji správně předpovědí, a pak si zaslouženě užívají slávy.
Nasloucháme jim, když pak předpovídají krize další, a divíme se, když se jim to pak nepovede. A když tu další krizi zase správně předpoví někdo jiný. Ano, intelekt i intuice hrají velkou roli. Ale k správným predikcím je v ekonomii, exaktní vědě o neexaktních procesech, třeba štěstí. Možná hlavně štěstí. Německy das Glück, česky klika.
Epidemiologie se zabývá jevy ještě komplexnějšími, a rovněž na pomezí přírodního a společenského dění. Takže predikce jsou možná ještě těžší. Kouzlo je v tom, že zatímco ekonomické krize přicházejí v mnohaletých cyklech, v pandemii prožíváme to samé v řádu měsíců. Prostě to instalování a následné sesazování géniů je mnohem rychlejší.
Veřejnost dnes - zásluhou již zmíněného sebeklamu v atribuci - ani trochu nepochybuje, že zatímco jí bylo riziko druhé nákazy zřejmé, tak vláda ho podcenila. Že jsme vše mezi první a druhou vlnou dělali špatně. Jenže to má logický háček.
Vláda Andreje Babiše je tou nejpopulističtější od roku 1989. Je tak u voličů úspěšná proto, že dělá vše na přání. Skoro podle úsloví „zázraky ihned, nemožné do tří dnů“. Babiš vládne podle internetových anket, analýz sentimentu na sociálních sítích a průzkumů agentur. Babiš dělá to, co lidi chtějí.
Tím pádem ani nemůžeme říkat, že nás do dnešního průšvihu zatáhla vláda. Tam jsme zamířili sami a Babiš nám k tomu jen prozpěvoval svoje nedělní facebookové bohoslužby. Náš premiér je jako falešný prorok, který vede dav tam, kam ten už stejně kráčí, a který si rád bere kredit za události, na které nemá žádný vliv a jež by se stejně staly. Pokud jsou tedy pozitivní. Když jsou negativní, ovládá umění tvářit se ublíženě a vyčítavě.
Prospělo by nám všem trochu pokory. A méně důvěry ve vlastní „zdravý rozum“, onu komoditu, kterou tak často vzýváme, a hlavně jsme jednotlivě přesvědčeni, že jí máme víc než ostatní. Jestli něco koronavirus umí, pak vodit zdravý rozum za nos, a je jedno, jestli ten náš, nebo někoho jiného. Chvilku ten a chvilku zase jiný. Zdravý rozum v řízení společnosti v době pandemie nefunguje. Tečka.
Jednoduše proto, že všechno je strašně neintuitivní a běžnému uvažování se vzpírá. Už jen ten banální fakt, že nákazu „doháníme“. Řídíme se čísly, která nás informují o minulosti, a myšlenkami jsme zároveň v budoucnosti. Řeč je o oněch pěti dnech mezi infikací a symptomy, případně týdny mezi počátkem onemocnění a eventuální hospitalizací.
To se pak těžko reaguje. Jsme na tom hůř než kapitán zaoceánského parníku, který musí otočit kormidlem hodinu předtím, než loď významně změní směr. Ale komplikací je víc. Spousta opatření se zdá nesmyslných a nelogických.
Viz tolik diskutované a vysmívané omezení akcí, kde není stojící publikum („virus nenapadne lidi, kteří mají židli, ha, ha!“), nebo zavírání hospod a barů po půlnoci („virus je nakažlivý až pozdě v noci nebo k ránu, ha, ha!“). Podobné je to třeba v Británii s „pravidlem šesti“, limitujícím počet lidí, kteří se můžou setkávat.
Všem těmto omezením je možné se vysmát (a proč ne, ono je to fakt vtipné), na druhou stranu určitou logiku a racionalitu mají (židle zaručují dané rozestupy, časnější zavření barů omezí počet opilců, kteří se chovají riskantněji, a číslo šest je kompromisem mezi „málo“ a „hodně“ lidmi, a umožní setkání třígenerační rodině). Je to záruka toho, že boj bude fungovat? Nikoli. Ale je to „aspoň něco“, a především je to lepší než totální lockdown. O něm víme, že škodí lidem i ekonomice.
Jsme v trochu bezvýchodné situaci. Jestliže si virus a nákaza dělají, co chtějí, je těžké najít to, jak nejlépe bychom se měli chovat my. Proroky nemáme, mýlí se experti i náš vlastní „zdravý rozum“. Co máme dělat? Jak se rozhodovat? Jako jednotlivci, jako příslušníci rodiny, členové společnosti?
Další, dosud nezmíněný velký problém nákazy je v tom, že virus je „sociální“ stejně jako my. Takže nás ovlivňují nejen naše vlastní špatná rozhodnutí, ale stejně tak i špatná rozhodnutí ostatních.
Měli bychom se snažit být - na všech těchto úrovních - tím vším, čím naše vláda není: konzistentní (v názorech i chování), přísní k sobě (rok 2020 je prostě rokem, který se k mnohým z nás chová nespravedlivě a nevybíravě), ohleduplní k ostatním a pokorní. Míň se rozčilovat a neokřikovat ostatní, protože nevíme, jestli se náš zdravý rozum zrovna nemýlí.
Víme jediné: že virus sám o sobě je slabý na to, aby nás jako společnost zničil. Ale je nadán schopností probouzet v nás spíše to horší. Tím je nebezpečný. A ukazuje nám, že přes všechnu naši víru v civilizaci, vědecký pokrok a ušlechtilé myšlenky jsme tím největším nebezpečím my sami.
