Článek
Koronavirová krize naučila jak Čechy, tak jejich vládu spoustu věcí, které ještě začátkem roku údajně vůbec nešly. Od rozšíření práce z domova po velké (byť stále ne dostačující) pokroky v elektronizaci zdravotnictví.
Další chronicky zatuhlou oblastí, kterou by virus mohl po dlouhých letech debat trochu rozhýbat, jsou volby na dálku.
Na začátku byl zcela oprávněný rozruch kolem bohorovného konstatování Petra Mlsny, náměstka ministra vnitra, že v podzimních a krajských volbách přijdou lidé v karanténě o volební právo. Sám ministr Jan Hamáček s odkazem na paragraf o „překážce ve výkonu volebního práva“ ve volebních zákonech svého náměstka zpočátku podpořil.
Ale následný tlak opozice i médií jej přece jenom přiměl uznat, že omezení volebního práva pro několik lidí uzavřených na neprodyšných infekčních odděleních nemocnic nelze šmahem uplatnit v situaci, kdy se v domácí karanténě mohou z týdne na týden ocitnout tisíce zdravých lidí.
Tak se ve spolupráci vlády a opozice zrodil nouzový plán. Zahrnuje nejen klasický systém mobilních uren (doplněný o potřebné ochranné prostředky pro volební komisaře), ale také možnost vzniku zvláštních volebních okrsků v zařízeních, která jsou v karanténě celá, a dokonce i poněkud bizarní koncept „drive-in“ volebních místností, v nichž bude možné odvolit z auta.
Narychlo utvořený plán má samozřejmě sporná místa. Například z auta bude zřejmě možné volit jen přes den ve středu před vlastním volebním víkendem, tedy i v termínu, kdy jsou zároveň ještě možné poslední úpravy kandidátních listin. Teoreticky tedy v několikahodinovém časovém rozmezí hrozí, že volič vhodí do „drive-in“ urny hlas pro kandidáta, který chvíli poté z voleb odstoupí nebo bude svou stranou vyhozen.
Takový zádrhel je ale pořád výrazně přijatelnějším rizikem než prvotní ochota předem zbavit volebního práva stovky nebo tisíce lidí.
Může se docela dobře stát, že mnohé stany pro „autovolby“ budou postaveny, obsluhovány a následně zbourány zdánlivě zbytečně. Krajské volby nepatří k nejnavštěvovanějším, o senátních to platí tuplem. A pokud epidemiologická situace zůstane plus minus stabilní a v karanténě nebudou zavřené desítky tisíc lidí, je možné, že krizové možnosti volby využije jenom minimum jedinců. Přesto je důležité, že stát po určitém nátlaku projevil vůli uchovat volební právo co nejširší. Je to vítaný důkaz, že určité demokratické pojistky stále existují a citlivost vůči ústavním právům není zcela otupena. Za dodatečné náklady na uspořádání voleb to rozhodně stojí.
Zároveň by vláda měla této zkušenosti využít k tomu, aby znovu otevřela téma distančního hlasování. Nemusí – asi by ani nemělo – být hned elektronické. Pro začátek by úplně stačil stabilní systém pro korespondenční volbu.
O té se v Česku čas od času mluví už spoustu let. Například studie Parlamentního institutu, která zkoumá volby poštou v sousedních zemích, pochází ze září 2012. Poslanci a senátoři, kteří se tou dobou možností zavedení korespondenční volby (nikoli poprvé) zabývali, se v ní mimo jiné dočetli, že všichni naši sousedé nějakou formu korespondenční volby už pár let mají. Německý systém má kořeny v roce 1956, Rakušané mohou volit poštou od roku 2007, Poláci od roku 2006 a Slováci od roku 2011.
Systémy se různí. Poláci či Slováci mohou volit poštou pouze ze zahraničí, Rakušanům nebo Němcům pro využití korespondenční volby stačí, že se v době voleb nevyskytují ve svých domovských volebních okrscích. Různě se ověřuje identita voliče i jeho svobodná vůle při hlasování.
Důležitý je ale fakt, že nějaké systémy vzdálené volby v těchto zemích existují. Jak upozorňuje dokonce ještě starší studie opět z Parlamentního institutu, právě na základech těchto systémů dokázaly posléze některé státy postavit komplikovanější distanční volby elektronické. Bez fungující struktury pro korespondenční volbu se žádný stát do zavádění internetových voleb nepustil.
Připomeňme, že Česko dnes žádný systém distanční volby nemá. V některých typech voleb lze využít voličské průkazy, ale s nimi je třeba fyzicky navštívit volební místnost. Češi žijící v zahraničí mohou volit výhradně tak, že se osobně dostaví na příslušnou ambasádu, což mnohdy znamená stovky nebo tisíce kilometrů cestování. Na toto nikoli legislativní, ale spíše faktické omezení volebního práva některých občanů upozorňovali senátoři už v roce 2004, kam se datuje první pokus dostat do českého volebního práva nějakou formu distanční volby. Od té doby se o tom mluví, ale nic se neděje.
Pokud by Česko dokázalo ze současných problémů vyjít se solidní korespondenční volbou, mohla by to být další využitá příležitost, kterou nabídla koronakrize. Nemluvě o tom, že dobře nastavený systém by nás pro příště ušetřil potřeby stavět exotické volební „drive-in“ stany.
