Článek
Že Facebook a Twitter zablokovaly Donaldu Trumpovi jeho soukromé účty, byla jedna z nejdůležitějších informací konce minulého týdne. Málokdo rozumí detailům toho, co se nyní děje ve Washingtonu a co může skončit i odvoláním prezidenta, a to těsně před koncem volebního období. Ale jeho účty na sociálních sítích? Tomu rozumí každý.
Máme žádat lepší důkaz toho, které instituce jsou v tuto chvíli nejdůležitější na světě? A čemu obyvatelé této planety přikládají vážnost? Ano, když minulý týden ve středu přepadly americký Kapitol rozdováděné hordy, mnozí jsme zatajili dech. Ale často jsme to sledovali jako surreálné, vzdálené divadlo, které se nás zase tak moc netýká.
Ale co kdyby titíž násilníci přepadli sídlo Facebooku nebo Twitteru? A kdyby hrozili jejich vypnutím, případně převzetím a nastolením nových pravidel? Počítám, že to by pak zpozornilo řádově mnohem víc lidí než minulý týden. A možná by ani nešli spát, než by se to vyřešilo.
Jinými slovy Silicon Valley je dnes v jistém smyslu významnějším centrem moci než Washington. Platí tam ale jedno „jenže“. Paradoxně je to totiž pouze Washington, který může malý kousek Ameriky s největší koncentrací technologických firem o tuto pozici připravit. (Symbolicky do Silicon Valley řadíme i firmy, jejichž hlavní budovy sídlí jinde, třeba v Seattlu.)
Takže se blíží něco jako válka o moc, která se tentokrát povede nikoli „přeshraničně“, ale symbolicky mezi dvěma místy v Americe? Do jisté míry ano. A Peking, Moskva nebo Brusel, které dosud byly nebo chtěly být protipóly americké politiky, to budou sledovat s velkým zájmem.
Mark Zuckerberg, Jeff Bezos a spol. budou mít zájem na mírových jednáních, o tom není sporu. Akt, který bychom mohli nazvat buď „bezprecedentní očistou od zla a nenávisti“, anebo šachovou terminologií „obětováním koně“, totiž nic jiného neznamená. A ano, řeč je o zablokování účtu Donalda Trumpa, dříve známého jako nejmocnějšího muže planety.
Že nejde o cenzuru, je zřejmé. Věcně i formálně se aktu cenzury může dopustit pouze stát. Vlastně rozčílení mnohých nad tím, že technologické firmy potlačují svobodu a práva svých uživatelů, jen dokazuje, že si stát v první řadě nechal technologické firmy přerůst přes hlavu. Jde o soukromé firmy, které si samy určují, jak se u nich budeme chovat – a my to vesele odklikáváme myší. Kdyby někdo vyhodil jiného člověka ze svého domu, protože tam huláká blbosti, asi bychom to cenzurou nenazvali.
Trump není prvním ani posledním, koho sociální sítě „zabanovaly“. Není určitě ani tím nejnebezpečnějším v tom smyslu, že by jeho další postování mohlo mít konsekvence, které by přímo ohrožovaly životy či majetky ostatních. Jak mnozí správně připomněli, na Twitteru i Facebooku působí otevřeně řada teroristů, případně protagonistů nenávistných ideologií či podvodných obchodních schémat.
Zejména teď, kdy se dny Donalda Trumpa ve funkci krátí, je více než jasné, že jde výhradně a jen o gesto. Jaderný kufřík zabavit Donaldu Trumpovi nelze, byť i kolem něj se hraje divadélko a šéfka dolní komory Kongresu Nancy Pelosiová podle svých slov nabádala vysoce postavené generály, aby na Donalda „dávali pozor“.
Avšak zablokování účtů, které mají samy o sobě vysokou marketingovou hodnotu (Trump za čtyři roky v úřadě zvýšil počet svých followerů na Twitteru šestinásobně na necelých 90 milionů), je něco, co bolí každého. A zejména to bolí velkohubého narcise, který má stále na srdci něco, co nutně potřebuje sdělit světu. Otázka stojí jinak: Proč se tenhle dárek rozhodly technologické firmy demokratům dát, a zejména: bude to stačit na jejich záchranu?
Washington má totiž v tomhle souboji po ruce něco mnohem nebezpečnějšího, než je nějaký jaderný kufřík. Ostatně bůhví, jak by to se startem jaderných hlavic dopadlo. Televizní záběry z minulého týdne nadnesly legitimní otázku, zda trénovanost a profesionalita špičkových ozbrojených složek, které hlídají americkou demokracii ať v Kapitolu, nebo na raketových základnách, jsou skutečně na potřebné úrovni.
Tou washingtonskou zbraní je mnohokrát zmiňovaná sekce 230 „zákona o slušné komunikaci“ z roku 1996 (Communications Decency Act). Ten byl původně namířený proti pornografii a v tomto smyslu měl doplnit platnou legislativu schválenou o víc než půl století dřív. Ale nakonec se klíčovou součástí stala zmíněná sekce 230, vlastně jen její jediná věta.
Ta říká: „Žádný poskytovatel ani uživatel interaktivních počítačových služeb nebude považován za vydavatele ani mluvčího jakékoli informace poskytnuté jiným dodavatelem informací.“ V anglickém originále jde o 26 slov, odtud název knížky, která o tomto problému pojednává a vyšla loni: „26 slov, která stvořila internet.“
Dopad této věty je drtivý a pociťujeme ho všichni. Není pravda, že je vypuštěným džinem, který způsobil, že Google, Facebook a další dnes dominují jakékoli komunikaci a v podstatě zlikvidovaly tradiční média. Ale je pravda, že bez tohoto ustanovení by cesta těchto firem k dnešní dominanci byla mnohem obtížnější. A že by bez něj asi celý online svět opravdu vypadal jinak.
Sekce 230 je právním dítětem své doby – éry první internetové revoluce, kdy se na vznikající firmy hledělo jako na křehké květinky, kterým je třeba pomoct v růstu. A kdy se takzvaná počítačová gramotnost všemožně podporovala jako něco, co zásadním způsobem zlepší komunikaci lidí a jejich vzdělanost.
Nepochybně se to také stalo. Ale z „křehkých květinek“ se mezitím staly nejmocnější společnosti světa, které dnes – jak je zmíněno v úvodu textu – v podstatě konstituují nejvýznamnější světové mocenské centrum. Mají nebetyčnou moc, ale kvůli sekci 230 prakticky nulovou zodpovědnost, tedy alespoň tu právní.
Byl to Donald Trump, který existenci sekce 230 využíval, aby mocenský deficit Washingtonu vůči Silicon Valley aspoň částečně kompenzoval. Ale dělal to stejně jako skoro všechno ve své funkci: bez jakéhokoli zájmu o nápravu či spravedlnost a pouze s ohledem na sebe. Brutálně řečeno možnost zrušení citovaných „26 slov“ bylo Trumpovou pojistkou proti tomu, aby mu Twitter nebo Facebook zrušily jeho osobní účty.
A to se v kostce stalo minulý týden: pojistka přestala fungovat a Mark Zuckerberg a Jack Dorsey, následovaní dlouhou frontou šéfů a majitelů internetových firem, přinášejí demokratům Trumpovu virtuální hlavu na stříbrném podnosu. Bude jim to něco platné?
To uvidíme. Můj odhad je, že ano. Jakkoli je „rituální digitální zaříznutí Trumpa“ průhledné a vlastně legrační, tak bude fungovat. Protože politika je – ořezána o ideály a zbytečné řečičky okolo – také průhledná. Demokratům to alespoň prozatím bude stačit i proto, že teď mají k řešení problémy mnohem naléhavější, tedy covid-19 a rychlé očkování.
Do Washingtonu se vrátí „normální poměry“, což je asi dobře. Ale v důsledku to bude znamenat, že na spousty věcí hůř uvidíme. Minulé čtyři roky se Trump a Silicon Valley vzájemně drželi v šachu: on měl v ruce sekci 230, šéfové technologických firem zase Trumpovo ego vyztužené desítkami milionů followerů.
„Normální provoz“ ve Washingtonu znamená, že se rozjede běžná mašinerie zaměstnávající armády právníků a lobbistů. Cílem Washingtonu bude vrátit sebe sama na mapu jako nejmocnější město světa. Silicon Valley se zcela jistě spokojí s tím, když velkým firmám „jenom“ nepoklesnou příjmy.
S dárky demokratům by to však technologičtí mágové neměli přehánět – viz současnou „deplatformizaci“, v jejímž důsledku jsou likvidovány či omezovány menší firmy nabízející alternativní sociální sítě (Parler a další). Ano, po umravnění velkých hráčů jsou tyto sítě logicky nositeli „ošklivého“ a „nepěkného“ obsahu. A jsou chráněny stejnou sekcí 230.
Velkým firmám se může podařit je „přivést k rozumu“, případně dotlačit do nevýznamnosti nebo i zlikvidovat. Ale bude v takovém případě někde nějaký lepší důkaz pro to, že Google, Facebook a další jsou obyčejné monopoly, jejichž moc je zkrátka příliš velká?
Technologický byznys může být buď živým podnikatelským prostředím, kde se všichni perou o šanci na úspěch, anebo uhlazeným monolitem, který srazí paty, uzná svou odpovědnost a začne se chovat spořádaně. Ale jen těžko může být obojím současně.
