Článek
Minulý týden vnesl do slovenské předvolební kampaně zajímavé téma – je premiér Pellegrini gay? Méně pozornosti se tak dostalo důležitější věci – blokádě slovenského parlamentu skupinou opozičních poslanců. Ti okupovali několik dní řečnický pult, aby koalice Směr-SNS nemohla schválit extrémně populistické předvolební dárečky občanům – třináctý důchod nebo zrušení dálniční známky.
Ale zpět k oné klíčové otázce – je premiér Pellegrini gay? Právě na toto se v rozhovoru zeptal, byť trochu zaobaleně, redaktor týdeníku Plus 7 dní. Premiér následně zatlačil na vydavatele, finanční skupinu Penta (znáte z kauzy Gorila), aby otázku vyškrtl. Když se tak stalo, šéfredaktorka Katarína Šelestiaková rezignovala a krok vydavatele označila za politickou cenzuru.
„Lídr strany, jenž prostřednictvím (svých) předních představitelů bojuje proti LGBT a do omílání otevírá okrajové hodnotové otázky, které se zjevně vztahují k sexuálním menšinám, by měl zvládnout otázky týkající se jeho orientace,“ napsala Šelestiaková. V mnoha slovenských, ale i českých médiích se objevil s touto myšlenkou nesouhlas.
Filip Titlbach ve svém komentáři pro Deník N napsal kromě jiného: „Říct někomu o své sexuální orientaci nebo genderové identitě musí být vždy osobní rozhodnutí. Nikdo by si neměl dovolit vám tuto volbu upřít. Pakliže vás někdo nutí veřejně prezentovat svoji sexualitu, okrádá vás o možnost definovat si podle svého, kým jste.“
Premiéra Pellegriniho samozřejmě nikdo nenutil svou sexuální orientaci zveřejnit. Otázka byla, předpokládám, položena bez toho, aniž by někdo premiérovi držel pistoli u hlavy. Pellegriniho soukromí nenarušili paparazzi nebo jiný způsob šmírování, které nemohl ovlivnit. Nebýt ukázkového efektu Streisandové, jednalo by se o jednu z desítek otázek v jednom z mnoha rozhovorů, které Pellegrini poskytl. Snahou o její odstranění si naopak získala mnohem větší pozornost.
Filip Titlbach kupříkladu tvrdí, že se jiných politiků také neptáme, zda jsou heterosexuálové. To je zajisté pravda, taková otázka by bez kontextu vypadala podivně. Když se však podíváme na Slovensko poslední doby, musíme si otázku položit jinak. Zeptali bychom se předního politika strany, která vytrvale a tvrdošíjně bojuje proti právům heterosexuálů uzavírat sňatky nebo adoptovat děti, zda je heterosexuál? Určitě by se nejeden novinář našel.
Byli to právě politici Směru, potažmo jejich koaličního partnera SNS, kteří démonizací genderových otázek vytrvale strašili obyčejné Slováky. Jde přitom čistě o jejich volbu a cynický kalkul. Časté tvrzení, že pouze reagují na zvýšený tlak LGBT aktivistů, lze lehce vyvrátit. Nic se politikům neignoruje tak snadno jako aktivisté a nepříjemná témata – ti ekologičtí by mohli vyprávět. Pokud by politici nechtěli, nemuseli by se LGBT agendou vůbec zabývat.
Slovenští předáci Směru, SNS nebo kotlebovců však na tuto linku zastánců tradiční rodiny a odpůrců Západem importovaného mravního úpadku naskakují velice rádi. Zatímco v Česku by podle průzkumů vadilo pětině lidí mít homosexuála za souseda, na Slovensku je to 49 %. To už je pořádná masa potenciálních voličů, což si uvědomil i Andrej Kiska, když odmítl podpořit sňatky homosexuálů.
Peter Pellegrini se jako vrcholný představitel Směru na vytváření této toxické nálady vůči LGBT menšinám spolupodílel, ačkoliv mu nelze upřít, že v některých tématech zaujímal liberálnější postoj než Robert Fico. Pro spousty lidí by se proto mohlo zdát legitimní ptát se, zda tak činí jako nevyoutovaný gay, nebo zda šlo jen o PR hru na hodného a zlého poldu.
Podobně jsou na tom v otázkách LGBT menšin i další státy Visegrádu. Populistické vlády Polska a Maďarska udělaly z boje proti právům sexuálních menšin jeden z pilířů své konzervativně-nacionalistické ideologie. Můžeme v tomhle ohledu mluvit o štěstí, že Andrej Babiš vyznává jako jedinou ideologii sebe a Agrofert. Na brojlery, hnojiva a toustovou linku se přebujelý nacionalismus a katolický konzervatismus naroubuje dost těžko.
Další věcí, kterou je třeba mít na paměti, je celkový společenský kontext Slovenska po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové v únoru 2018. Jak následně vyplynulo z komunikace zosnovatelů této nájemné vraždy, měli prakticky pod palcem celý státní aparát. Nainstalovaný odposlech v kanceláři prokurátora, různé službičky od policistů a politiků, to jsou jen některé z důkazů o „únosu státu“ zločineckými skupinami, jaký jsme doposud znali pouze z Balkánu nebo banánových republik.
Přestože Pellegrini vypadá a vystupuje jako politik západního střihu, alespoň v porovnání s Robertem Ficem v jeho konečném stadiu premiérování, mějme na paměti, že byl posledních 14 let u toho, když mafie metastázovala do státních institucí. Od roku 2006 je poslancem, byl předsedou parlamentu, ministrem, místopředsedou vlády – vždy v barvách Směru.
V okamžiku, kdy je takový člověk předsedou vlády za stranu, která nese lví podíl na stavu, jenž vedl k vraždě novináře a jeho snoubenky, automaticky ztrácí jakýkoliv nárok na soukromí. Veřejným zájmem se tak stávají i znalosti o jeho osobním životě, mezi který řadíme i jeho případnou sexuální orientaci. Možnost vydírání v zemi, kterou si v zákulisí vodil kolotočářský mafián, pak zkrátka nelze smést tak jednoduše ze stolu, jako učinil v komentáři Filip Titlbach. Ptát se předsedy vlády na jeho sexuální orientaci je zkrátka něco úplně jiného než se na to ptát třeba zaměstnance při pohovoru nebo žáka ve škole.
Ačkoliv jsou otázky na sexuální orientaci nebo milostný život u politiků ožehavé a možná i nepříjemné a zavánějící bulvárem, jsou zkrátka situace, kdy je třeba se ptát, a lidé, kterých je potřeba se zeptat. Novinář by měl takové situace umět vyhodnotit. Avšak a priori odmítání pouštět se do těchto končin by mohlo vést paradoxně k dalšímu ostrakizování LGBT menšin jako privilegované skupiny, na níž se veřejný zájem tak docela nevztahuje. Což je prakticky v rozporu se vším, o co by měla moderní a vyspělá společnost usilovat.
