Článek
Jako kdykoliv, když jde o slova prezidenta Miloše Zemana, musíme brát v úvahu jednu věc: Všechno může být úplně jinak. Ale i tak je to, co hlava státu pronesla v neděli v rozhovoru pro Blesk na téma „co možná budu dělat po volbách“, pozoruhodná indicie. A všichni, k nimž mířila, určitě dobře poslouchali.
Sdělení nebylo úplně jednoznačné. „Pan Bartoš musí vyhrát volby, to je základní podmínka, abych ho jmenoval premiérem,“ odvětil prezident na otázku, která zajímá lídra Pirátů natolik, že se kvůli ní chce objednat k prezidentovi na návštěvu.
Což je jasná řeč, tohle prezident opakuje neustále: předsedou příští vlády jmenuje vítěze voleb. Dobrá, tomu bychom rozuměli. Jenže tím Zemanova řeč ještě nekončí. „Já si počkám na povolební situaci. Ať už to bude kdokoliv, bude muset mít kromě vítězství ve volbách také zajištěnou – pokud nedostane 51 procent – nějakou koalici,“ dodal.
Aha! Tady se to začíná komplikovat. „Protože co se stane – když ho jmenuji premiérem, tak on sestaví vládu, s tou vládou půjde do Sněmovny a požádá o důvěru. Když tu důvěru nedostane, tak prezident má ještě jednu šanci jmenovat premiéra, může to být tentýž, může to být druhý na pásce a tak dále. A podle ústavy třetí šanci už má potom předseda Poslanecké sněmovny,“ provedl nás prezident svými myšlenkami.
Tohle si už zaslouží rozvést. Zeman nám, ale hlavně Andreji Babišovi, Ivanu Bartošovi, ale i Petru Fialovi a všem zainteresovaným říká, že po volbách může udělat úplně cokoli. Což víme – mluví k nám prezident, který v červnu 2013 jmenoval premiérem svého přítele Jiřího Rusnoka a nemyslel to jako vtip.
Takže ano, prezident může po volbách skutečně jmenovat předsedou vlády (neplést s ústavně zcela irelevantním pojmem „pověřit jednáním o sestavení vlády“) skutečně úplně kohokoli.
Andrej Babiš by nejspíš neměl přeslechnout, že na rozdíl od minulosti už prezident netvrdí, že mu dá automaticky šanci i v případném druhém a posledním pokusu, který by měl.
To by samozřejmě šlo číst i tak, že by se skutečně mohl dočkat své šance i „druhý na pásce“, jak prezident výslovně říká, což je velká premiéra. Miloš Zeman až dosud tvrdošíjně opakoval, že obejít vítěze voleb je „nesportovní“. Ne, není.
Od roku 1992 byl premiérem po volbách vždy jmenován předseda vítězné strany – s jednou výjimkou. V roce 2010 dal prezident Klaus rovnou premiérský dekret Petru Nečasovi, jehož ODS skončila až druhá za ČSSD. Jenže Jiří Paroubek si tehdy sám spočítal, že nemá šanci vládu sestavit, a ještě v den voleb – po velmi státnickém projevu, mimochodem – z čela ČSSD odstoupil.
Ovšem nedělní prezidentův vzkaz se dá chápat i jinak než jako šance pro „druhého na pásce“. Třeba jako příslib jmenování někoho jiného z hnutí ANO, kdyby se ukázalo, že ochota jít do vlády v čele s Andrejem Babišem se z české politiky – samozřejmě kromě zcela zásadových sociálních demokratů – už úplně vytratila.
„Něco jiného je předvolební situace, kdy říkáte ‚nikdy, nikdy, s tímhle nikdy nepůjdu‘. A pak je povolební situace, kdy opatrně naznačujete ‚tak s tímhle bych možná šel‘. Já si počkám na tu povolební situaci,“ pravil prezident. A nepochybujte, že tentokrát říká pravdu a že je tomu ochoten zřejmě i pomoci. Je užitečné si připomínat, že se dva ohlášené opoziční bloky skládají dohromady z pěti stran a každá z nich má bez ohledu na předvolební proklamace své vlastní zájmy a taktiku.
A pak je tady to skutečně podstatné: Zmínka o třetím pokusu o jmenování premiéra, který podle ústavy náleží předsedovi Sněmovny. Bude-li v dolní komoře existovat jasná většina, která se nenechá roztrhnout a zvolí si svého předsedu, může si prezident hrát, jak chce. Jediné, co by mu zbývalo, jsou obstrukce. To je samozřejmě Zemanova oblíbená disciplína, zvlášť když česká ústava neplýtvá termíny. Jen by prezident neměl zapomenout, že i nad ním ještě sedí Ústavní soud.
V celém tomhle příběhu chybí samozřejmě ta nejpodstatnější součástka: volební výsledek. Tady ovšem nemůžeme sloužit.
„Chápu to tedy správně, že jediné, co víte, je, že hodláte plně využít všech svých možností?“ zeptala se moderátorka Blesku Vera Renovica prezidenta. A ten s velkým sebeuspokojením odpověděl: „Jako vždy.“
Samozřejmě. Tak jen s devítiměsíčním předstihem upozornění: Když funguje Sněmovna, ty možnosti rozhodně nejsou neomezené.
