Článek
Když sedmatřicetiletý Miroslav Kalousek vstupoval poprvé do Poslanecké sněmovny, Václav Klaus a Miloš Zeman se právě chystali podepsat opoziční smlouvu. Češi ještě pořád slavili zlato z Nagana a Václav Havel teprve začínal svůj druhý prezidentský mandát. Psal se rok 1998.
Jinými slovy je to hrozně dávno.
Můžete si o něm myslet, co chcete, ale za těch 22 let se stal jednou z nejvýraznějších postav české politiky. Šestkrát prošel sněmovními volbami, byl předsedou dvou politických stran a obě (v letech 2006 a 2017) přivedl do Sněmovny – i když tedy dodejme, že v obou případech s mnohem slabším výsledkem, než sám čekal.
Jeho příznivci jej zcela upřímně obdivovali. Nepřátelé jej zcela upřímně nesnášeli a udělali si z něj symbol zla. Fakt, že si ho vybral jako svůj hlavní terč Andrej Babiš a vydrželo mu to skoro deset let, může Kalouska jen těšit. Protože to se může přihodit jen skutečně silným osobnostem.
Dvaadvacet let není na politickou dráhu zase až tak extrémně moc. Vždyť Kalouskovi je pouhých šedesát, to je věk, v němž spousta politiků teprve přemýšlí, kam se lze ještě posunout. To ovšem platí v „normálních poměrech“ nepřerušené demokratické tradice. V takové zemi ale nežijeme.
Česká politika prochází od roku 2013 zásadní proměnou, personální i generační. Miroslav Kalousek jako politik staré školy už v roce 2016 pochopil, že jeho éra končí, a navrhoval spojení české pravice proti Andreji Babišovi i za cenu svého odchodu. O čtyři roky později se jeho plán naplnil – a pokud se Česko po letošních volbách dočká zásadní mocenské změny, bude to i Kalouskova zásluha.
Mezitím ve Sněmovně hrál svou novou roli: suverénního rétora s pamětí, který věděl, že za každou ránu, kterou rozdá, mu přiletí tři nazpátek. Byl v tom pro opozici nepostradatelný, ale také bylo jasné, že se do svých nejlepších politických let 2003 až 2013 už prostě vrátit nedokáže.
Novináři to neměli s Kalouskem nikdy úplně jednoduché. Jeho ranní telefonáty a lehce znepokojené SMS jsou proslulé. Stejně jako ve Sněmovně byl ale Kalousek vždy ochoten odpovídat, argumentovat, hájit sebe i svou politiku. Ano, stará škola.
Co přesně bude s Miroslavem Kalouskem dál, ví teď jen on, ale pokud se jeho TOP 09, respektive trojkoalice Spolu, dostane do příští vlády, bude ideálním poradcem pro přebírání moci. Což je mimochodem poměrně složitá disciplína.
A dál? Že by mu to stačilo?
Vybavuje se mi dokola jeden obraz ze sjezdu KDU-ČSL v květnu 2009 ve Vsetíně. Tam Kalousek přijel už na odchodu do „své“ TOP 09. V zásadě mu šlo o to, rozloučit se a díky hlasům, které kontroloval, zvolit do čela lidovců Cyrila Svobodu, protože takové řešení považoval za nejlepší… pro svou novou TOP 09. Povedlo se mu to.
Stáli jsme s ním s několika novináři v kuloárech a mluvili o jeho nové straně. Proč vlastně, zajímalo nás. Nikdo z nás pochopitelně netušil, že za rok bude Česko po volebním propadu do té doby dominujících stran ODS a ČSSD vypadat úplně jinak. A že TOP 09 získá neuvěřitelných 16,5 procenta hlasů, v což upřímně nevěřil ani sám Kalousek.
„Jsem jako gambler. Vejdete do kasina, vidíte všechna ta blikající světla, víte, jak na to… Prostě si nemůžete nezahrát.“
Je skoro jisté, že Miroslav Kalousek na své cestě ještě na nějaké kasino narazí.
