Článek
Přišlo by vám trochu uhozené, kdyby váš kolega preferoval chůzi před cestováním autobusem jen kvůli tomu, že na předním skle hyne rozplácnutý hmyz?
Pro Jordiho Casamitjanu je to ale jen jeden z projevů jeho veganského přesvědčení.
A s tím v Británii opatrně. Veganství je tu od minulého týdne vedené jako filozofická víra (přesvědčení) a jako takové je chráněné protidiskriminačním zákonem stejně jako barva kůže či náboženství. Tak řekl soud.
Z životního stylu se tak oficiálně stává… co vlastně?
Jordi Casamitjana zažaloval svého bývalého zaměstnavatele (charitativní Ligu proti krutým sportům), který ho údajně vyhodil kvůli tomu, že je etickým veganem. Casamitjana upozorňuje, že výpověď přišla poté, co mezi kolegy rozšiřoval informaci, že Liga investuje peníze ze svého penzijního fondu do firem, které testují výrobky na zvířatech. Liga, bojující za zákaz lovu zajíců, lišek a vysoké zvěře nebo zvířecích zápasů, naopak tvrdí, že výpověď padla pro blíže nespecifikované závažné pochybení.
O samotné platnosti výpovědi soud rozhodne až na konci února, ale zařazení veganství pod takzvaný Equality Act z roku 2010 potvrdil už teď. Na pracovišti tím pádem vegany nikdo nesmí diskriminovat – tak jako nemůže být nikdo propuštěn kvůli víře či náboženskému přesvědčení (pokud je v souladu s lidskou důstojností a neomezuje základní lidská práva).
Těžko se mi věří, že by kterýkoli zaměstnavatel, tím méně pak ten, který skoro 100 let bojuje za práva zvířat, někoho vyhodil proto, že je vegan. Ale co já vím? Dějí se i bizarnější věci. Nemohu se ale zbavit dojmu, že celá kauza dělá veganům medvědí službu a že řešit takové otázky justiční metodou Heleny Vondráčkové nefunguje.
Stanovit, kde končí životní styl a kde začíná víra, může být někdy složité. U veganství se zpravidla předpokládá, že spíš než o dietní opatření jde o širší smýšlení o světě. Na rozdíl od vzhledu, věku či pohlaví bývá veganství zcela dobrovolnou záležitostí, která je v posledních letech na vzestupu. A pořád vidím velký rozdíl mezi tím, když si někdo dělá legraci z černochů, nebo se směje veganům.
Mám za to, že vegani se zase až tak nesetkávají s nenávistí, spíš s jakýmsi utahováním – které ale nesouvisí ani tak s tím, že někdo nejí živočišné výrobky a vadí mu týrání zvířat, ale s jejich tendencí k moralizování, jistou mírou naivity a urputnou snahou přesvědčovat okolí o své pravdě, což se s vegany historicky pojí.
U těch, pro které je veganství víc než jen životní styl, se takové misijní úsilí dá pochopit. Ale věřím, že soudem orazítkované spojení se svobodou vyznání zní trochu silně i veganům. Spousta neutrálně smýšlejících lidí si ho přeloží jako důkaz, že vegani jsou upjatí a hysteričtí.
Co bude ochrana etického veganství jako víry znamenat v praxi, se teprve uvidí. Jak a jestli vůbec to změní samotnou podstatu veganství, zatím také nevíme. Ale už samotný soudní proces a rozsudek je trochu nešťastnou zprávou o tom, že se dnes nedovedeme respektovat jen tak.
