Článek
Vánoce se kvapem blíží a to znamená jediné – každoroční invazi princezen, králů, chudých a vychytralých chasníků, princů, čertů, vodníků a jiných čarovných stvoření na naše obrazovky. K Vánocům pohádky bezesporu patří. Nicméně je třeba se ptát, jestli nedostávají v českém televizním éteru až moc velký prostor. Tak například od pátku 18. prosince (kromě soboty 19.) nasazuje první kanál České televize v prime time minimálně až do silvestra samé pohádky, televizní i původně z kinodistribuce. Komerční kanály jako Nova jí vydatně sekundují. Mezi svátky není prakticky možné, máte-li ve zvyku používat televizi, všem těm vyprávěnkám uniknout.
Z hlediska náboženské praxe v jinak poměrně vlažném Česku představují Vánoce jeden z mála okamžiků, kdy cítíme určitou spiritualitu a ctíme tradiční rituály – co jiného jsou populární návštěvy půlnoční mše i lidmi, kteří jinak do kostela nechodí? O Vánocích prožíváme –nebo možná chceme prožít – duchovní zážitky, na které nám v každodenním životě nezbývá čas. Na to se napojují i pohádky. Ztvárňují mytický boj dobra se zlem, jejich hrdinové často musejí překonat sami sebe, aby došli ke štěstí a zachránili situaci. Takto zprostředkovaně se jejich konzument alespoň na chvíli může připojit k tomu osudovému zápasu a třeba i pocítit dosud netušené emoce. A to platí pro ústní, literární i filmové pohádky. Televize navíc od svého masivního rozšíření slouží jako svého druhu ohniště či krb, u něhož se na konci dne sejde rodina a u něhož mají místo právě všemožné příběhy. A je jedno, že je většinou vypráví obrazovka. Potud vše v pořádku.
Jenže problém nastává v české posedlosti vším pohádkovým. Jak jinak si vysvětlit, že právě ČT pravidelně vysílá tyto mytické příběhy i v průběhu roku, při žádných zvláštních příležitostech, v pátečních hlavních vysílacích časech? Jak jinak vnímat fakt, že do kin přivede tuzemské diváky na film místní produkce až Anděl Páně 2, který atakoval porevoluční žebříčky nejnavštěvovanějších filmů?
Společenskou roli pohádek si postupně uvědomujeme, svědčit o tom může krok barcelonské školy Taber, která loni ze své knihovny vyřadila kvůli „šíření mužských a ženských stereotypů“ některé tituly jako Červenou karkulku nebo Šípkovou Růženku. Celá debata o tom, co nám vlastně naše příběhy předkládají za tradiční řád a vzorové modely, tady zapadla do narativu o zdegenerovaném Západu (nebo pokleslém Půlnočním království?), který přepisuje historii. To je ilustrativní příklad toho, jak fungují ideologie – překonané se vyjevují, naše dnešní ideologie nevidíme nebo je nechceme vidět. S panem Werichem si zabroukáme, že „ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc“, s vědomím, kdy film vznikl, co píseň říká a že to je samozřejmě poplatné době. Ale před tím, že podobně hodnotově zabarvené je pasivní čekání princezny na toho pravého, nejlépe chudáka, který se sám svou pílí dopracoval k bohatství, zavíráme oči.
Svým způsobem – a letos to bude patrnější než jindy – představují vánoční pohádky jakousi kotvu v nejistých časech. Tento kánon, o to více povzbuzený autoritou významných svátků, však představuje i neschopnost nahlédnout za horizont těch našich tradičních, klasických a samozřejmě nejhezčích pohádek. „Nedokážeme vstřebávat nové podněty, chceme nějaký uklidňující rituál. Navracíme se k dětskému vnímání, potřebě opakování a utvrzování se v tom, že dříve bylo jaksi lépe,“ píše ve své loňské glose filmový kritik Kamil Fila. A má pravdu. Jak si můžeme představit budoucnost, jak mít vizi přesahující naše plácání se v nostalgii po krásných devadesátkách, když na nás stejně minimálně jednou ročně (ale určitě vícekrát) vykouknou ty staré známé postavy, aby zopakovaly staré známé hlášky? Přitom pokud bychom chtěli být tradicionalisté, pak pohádky rozhodně nejsou něco, co by hladilo po srsti – vzpomeňte si na nepříjemné pocity z četby, ať už Erbena, bratří Grimmů, nebo Andersena.
Že k pohádkám můžeme přistupovat i jinak, aktuálněji, tím se nemusíme inspirovat nikde daleko za devatero horami. Co jiného jsou Povídání o pejskovi a kočičce Josefa a Devatero pohádek Karla Čapkových? Obě knihy jsou jasně ukotvené v současnosti jejich autorů, pejsek s kočičkou například slaví 28. říjen, v Devateru pohádek se potkávají civilní profese jako lékař, pošťák nebo výběrčí mýta s nadpřirozenými bytostmi a moderními technologiemi, kupříkladu automobilem.
A v tom jsou možná ukryty šaty v oříšku – nemít pohádky jenom jako přístav, kam se budeme uchylovat před bouřemi světa tam venku a neustále halucinovat o princeznách toužících po vysvobození (když už, tak princezny dnes spíš touží být vysvobozeny z patriarchátu). Ba právě naopak. Dnes se potýkáme s jevy, které dalece přesahují naši každodenní zkušenost. Ať už mluvíme o globální pandemii, klimatické krizi, nebo společnosti algoritmů a databází, jde o jevy, které abychom dokázali nějak uchopit, potřebujeme nějak ztvárnit, zosobnit je třeba i za pomoci příběhů. Pohádky a obecně další fantaskní a fantazijní žánry pro to poskytují ideální nástroje.
