Článek
Je evidentní, že poslankyně ANO Helena Válková nemůže být ombudsmankou, na kterou ji navrhl prezident Miloš Zeman. Ani vládní zmocněnkyní pro lidská práva, kterou je od května loňského roku. Viděno zpětně, je smutné, že víc než rok byla ministryní spravedlnosti (v Sobotkově vládě), což je ještě o poznání významnější funkce.
V roce 2014 ale nebylo veřejně známé, že na konci 70. let spolupracovala s bývalým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem. Což ji pro vykonávání zmíněných veřejných funkcí v demokratických poměrech diskvalifikuje.
Článek, který spolu s kolegou z Výzkumného ústavu kriminologického Urválkem napsali, se jmenuje „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem” a vyšel v roce 1979 v časopise Prokuratura.
Josef Urválek byl justičním vrahem padesátých let. Významně se podílel na procesech s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským a dalšími. Navrhoval hrdelní tresty. Když český parlament po sametové revoluci komunistický režim nazval „zločinným a zavrženíhodným“, ztělesňuje takové hodnocení málokdo tak jako Urválek.
Není možné, aby právnička, která se s ním o čtvrtstoletí později – stále za tuhého komunistického panství – podílela na výzkumu, ve svobodných poměrech dohlížela na dodržování lidských a občanských práv. To nejde. I když se jedná o čtyřicet let starou záležitost, Válkovou kompromituje.
Popis práce ombudsmana: „Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“ Může to, vzhledem ke své minulosti, věrohodně dělat Helena Válková? Těžko.
Její vysvětlení, že „netušila, kdo je Urválek“, zní velmi nevěrohodně. Ale svým způsobem na něm zase tolik nesejde. I kdyby to byla pravda, dá se v případě právničky, která začala studovat brzy po roce 1968, kdy se o politických procesech běžně diskutovalo, namítnout: tím hůř. Válková by bývala musela být hluchá a slepá.
Neuvěřitelná je i Válkové věta, že „o tom, že byl ten samotný institut ochranného dohledu zneužíván, jsme se dozvěděli po roce 1990“. Samozřejmě, nikdo ji nemohl nutit, aby si občas pustila Hlas Ameriky, ale jestli se to k ní – alespoň za perestrojky – nedoneslo ani jako k odbornici z kriminologického výzkumáku, pak se musela pohybovat v mimořádně neprodyšné bublině.
Bývalá spolupráce s Josefem Urválkem – mimochodem, předsedou Nejvyššího soudu byl až do roku 1963! – je pro demokratického politika průšvih za jakýchkoli okolností. I když se odehrávala v nesvobodných poměrech.
Celé to může působit jako z hlubin vyhrabaná, zaprášená historie. To je omyl. Naopak, kauza Heleny Válkové připomíná, jak je vzdálená minulost ve skutečnosti blízko. Obchází kolem nás. To, co se stalo před sedmdesáti lety (Urválkovo řádění spadá hlavně do let 1950 až 1952), je najednou okamžitě přítomné, nasvícené reflektory.
Významnou zprávou je také to, že komunistický zločinec v 70. letech bez problémů působil v právní branži dál. Jeho „kariéra“ sice skončila, ale zůstával výzkumným pracovníkem, vyjadřoval se k odborným záležitostem. Věnoval se svému povolání. Jiní to nemohli. Byli vyhozeni, topili v kotelnách, umývali okna, emigrovali, skončili z politických důvodů ve vězení. Urválek mezitím fungoval, jako by se nechumelilo.
Paměť o 70. letech dnes zhusta vytváří oblíbené „retro“ – reprízy televizních seriálů, nostalgická popkultura a tak dále. Jenomže normalizace byla i prolhaná a hnusná. Příběh Josefa Urválka, hlavní postavy kauzy Heleny Válkové, musí být součástí jejího obrázku také.
