Článek
Heslo „defund the police“ se začalo objevovat na transparentech, šířilo se masově ulicemi a nakonec skončilo na stole politiků a zákonodárců, kteří se s ním musí nějakým způsobem popasovat. A nebude to vůbec snadné.
Mnoho lidí, kteří v posledních letech přicházejí do Spojených států, má podobnou zkušenost. Jsou překvapeni enormní mírou, s jakou se zde vyskytují policisté na ulicích, ale i ve školách. Pro tento fenomén se užívá termín „over policing“, přepolicajtování.
Policejní složky a policejní odbory mají v Americe dlouhodobě obrovskou moc. V době, kdy se kvůli ekonomické krizi seškrtávají městské rozpočty o stovky milionů dolarů, přičemž první na řadě bývají samozřejmě sociální služby nebo veřejná doprava, policistů se úspory prakticky nedotkly. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy například 51 % celkového rozpočtu Los Angeles připadá právě na policii. Dohromady mají americká města utratit letos za policejní složky 115 miliard dolarů, což je v přepočtu 2,75 bilionu korun.
Tyto horentní sumy ještě před pár týdny rozhořčovaly jen několik aktivistů a ojediněle některé městské zastupitele. Policie se vždy těšila mezi většinovou americkou společností respektu a do určité míry byly tvrdé metody policejních sborů tolerovány, když už ne přímo schvalovány. K obratu došlo v průběhu posledních dní, kdy policisté v mnoha městech zakročili i vůči pokojným demonstracím natolik agresivně, až se tajil dech.
Na Twitteru nalezneme videozáznamy stovek incidentů, kdy policisté naprosto vědomě eskalovali násilí a útočili nepřiměřeně. Výjimkou nebylo najíždění auty do lidí, vyvolávání potyček nebo stříkání pepřového spreje do tváří obyčejných kolemjdoucích. Objevovaly se i takřka montypythonovské situace, které jako by mimochodem potvrzovaly, že přístup policie k menšinám je plný předsudků – za všechny můžeme zmínit živý zpravodajský vstup, kde televizní štáb zabíral černošské majitele krámků, kteří se snaží zabránit rabování a odehnat bělošské vandaly. Za okamžik přijely na místo policejní jednotky a navzdory vysvětlování šokované reportérky zatkly a odvedly právě černošské obchodníky. Jak jinak.
Na podobné bizarní případy však připadalo množství takových, u kterých jdou žerty stranou. Nechvalně známým se stalo video, na němž policisté těžce zranili pětasedmdesátiletého neozbrojeného muže a rozbili mu hlavu o chodník. Jinde byl zase při potlačování demonstrací zastřelen černošský majitel bistra, přičemž střílející policisté měli vypnuté služební kamery. Jak jinak. Došlo rovněž k bezprecedentnímu nárůstu útoků policistů na „hlavního vnitřního nepřítele“, tedy na novináře pokrývající demonstrace. Útoků bylo tolik, že si stěžovalo i několik zahraničních vlád.
Častou omluvou ze strany policie nebo jejích příznivců byla existence „zkažených jablek“. V každém košíku se najdou, nejde to paušalizovat, všude je něco. Avšak všechna jiná povolání dokážou tato zkažená jablka eliminovat. Hojně se sdílelo stand-up vystoupení komika Chrise Rocka: „Některá povolání nemohou mít mezi sebou zkažená jablka. Třeba piloti. American Airlines nemohou tvrdit: ,Většina našich pilotů přistane. Máme však ve svých řadách pár zkažených jablek, která raději narazí do skály. Buďte shovívaví.“
Nelze se tedy divit, že podle posledních průzkumů poklesla podpora policie u občanů o nevídaných 10 procent z 66 % na 55 %. U bělošské populace došlo k poklesu ze 72 % na 61 %, mezi Afroameričany dokonce z už tak nízkých 47 % na 38 %. Nadpoloviční většina Američanů pak v jednom průzkumu schvalovala či alespoň chápala příčiny, proč byla rozbouřeným davem vypálena policejní stanice okrsku, kde sloužili policisté obžalovaní z vraždy George Floyda.
Razantně se měnící postoj Američanů k ochráncům zákona se tak nejjasněji promítl do prvního jasného politického požadavku demonstrantů – zásadně změnit financování policie. „Defund the police“ si v podstatě nepřeje nic jiného než snížit extrémně vysoké rozpočty policejních sborů, a tím pádem i zásadně omezit jejich politickou moc. A do toho se republikánům ani demokratům doposud příliš nechtělo.
Ve většině amerických městech totiž fungují tamní policejní sbory a úřad starosty ve vzájemné symbióze. Pokud starosta neochvějně stojí za svými policisty, oni stojí neochvějně za ním, což se následně projevuje i na politické podpoře a na volebních výsledcích.
Na příkladu New Yorku se dá přesvědčivě ukázat, že policii bylo doposud jedno, která strana držela úřad starosty. Na přelomu 80. a 90. let to byl demokrat David Dinkins, kdo navýšil policejní stavy o čtvrtinu, republikán Rudy Giuliani proslul jako zastánce tvrdé ruky a represí, na což navázal i miliardář Michael Bloomberg, letošní uchazeč o demokratickou nominaci na prezidenta. Poslední dva jmenovaní nechávali newyorské policii dostatečně volnou ruku, což vedlo například k nelegální policejní praxi „zastavit a prohledat“, kdy policisté mohli náhodně prošacovat kolemjdoucího „podezřelého“, nejčastěji mladého černocha.
Čím dál více radních a starostů napříč celou zemí však začíná cítit, že nálada ve společnosti se obrací proti bezbřehé moci policejních sborů. Starosta New Yorku, demokrat Bill de Blasio, oznámil seškrtání policejního rozpočtu o miliardu dolarů, mnohá další města se přidávají. Ušetřené peníze hodlají investovat zejména do sociálních služeb a prevence. V Minneapolisu, kde současné nepokoje smrtí George Floyda odstartovaly, zašli dokonce ještě dál a oznámili zrušení celého policejního sboru a nahrazení alternativním systémem zaměřeným na prevenci a komunitní výpomoc.
Jak už to tak bývá, o kompromisní newyorské cestě se mluví mnohem méně než o extrémní, avšak vzhledem k historii a kořenům zdejšího policejního sboru pochopitelné minneapoliské cestě. Republikáni v čele s Donaldem Trumpem začali „defund the police“ prezentovat jako ultralevicovou snahu demokratů o zrušení policie v celých Spojených státech, které budou ponechány napospas kriminálníkům, gangům a „teroristům z Antify“. Pochopitelně proto nabízí setrvání na statu quo. Ti odvážnější pak mluví o tom, že by se měly rozpočty policie naopak ještě navýšit.
Jelikož je volební rok, tento výklad začínají přejímat i demokraté, včetně jejich pravděpodobného prezidentského kandidáta Joea Bidena. Není se co divit, samotný Biden patřil vždy neochvějně k zastáncům policejních sborů, jeho náhlý přerod v reformátora by mu proto uvěřil málokdo. Extrémní zjednodušování a neschopnost hledat kompromisní cestu, jaká je americké vysoké politice vlastní poslední dvě dekády, si tak vybírají další daň.
„Defund the police“ však není žádným voláním po naprostém zrušení policejních sborů. Na základě dat a zkušeností hlavně ze západoevropských metropolí nabízí novou cestu, jak ve Spojených státech bojovat se zločinem, respektive s jeho příčinami. Co si budeme povídat, navzdory obřím rozpočtům a vybavení, se kterým by dobyli i Bagdád, čísla ukazují, že policistům se nedaří zločinnost v USA snižovat.
Svou roli logicky sehrává i kriminalizace velkého množství deliktů (Spojené státy mají největší počet vězňů na 100 tisíc obyvatel na světě), avšak odborníci se shodují, že viníkem je především podfinancování sociálních služeb, absence dobrého základního vzdělání či chybějící zdravotní péče. Lidé vidí, že je něco špatně, pokud sestry v newyorské nemocnici bojovaly s nemocí covid-19 oblečené do pytlů na odpadky, avšak o pár týdnů později se proti klidným demonstracím nasazuje technika za desítky milionů dolarů.
Požadavek spravedlivějšího přerozdělení peněz směrem k chudým a zapomenutým není nástupem komunismu, ale obyčejným pudem sebezáchovy, pokud se nemá systém na pokraji kolapsu definitivně zhroutit.
Jestliže se „defund the police“ opět rozmělní v nekonečné kulturní válce mezi dvěma hlavními politickými stranami, bude to další trpká porážka především pro obyčejné Američany, ať už bělochy, nebo černochy. Je totiž nanejvýš sympatické, že po extrémně vypjatém týdnu plném pouličního násilí vznikla zezdola iniciativa, která nechce nic jiného než reformu systému, nikoliv jeho destrukci. Nestane-li se ani tentokrát nic, mnozí usoudí, že jsou svými volenými zástupci definitivně opuštěni. A frustrace bude dál narůstat.
