Článek
Když jsme si před dvěma lety připomínali sedmdesát let od „Vítězného února“, stala se zvláštní věc. K výročí komunistického státního převratu, který na více než čtyři desetiletí rozdrtil snahy o obnovu demokracie v naší zemi, se nevyjádřil prezident Miloš Zeman ani tehdejší premiér v demisi Andrej Babiš.
Zato jsme se čtyři dny předtím od prezidenta dozvěděli, že dorazí na dubnový sjezd komunistů. A ve stejný den Andrej Babiš prohlásil, že vidí jako jedinou možnou variantu vládu ANO a ČSSD s podporou KSČM.
Dnes jsme zase o kus dál. Filipovi komunisté se svými zastánci tvrdé linie, pro které je únorový puč stále důvodem k oslavám, neochvějně podporují Babišův kabinet. Jejich vliv je v některých momentech větší než vládních sociálních demokratů.
Jenže těmi, kdo by dnes mohl zvrátit obnovu české demokracie, už nejsou jen komunisté, kteří zřetelně slábnou. Máme co do činění s mnohem širším souručenstvím odpůrců otevřené a pluralitní společnosti, poskládaným z Hradu, ANO, SPD, KSČM, Trikolóry a části skomírající ČSSD. Právě tahle ponurá koalice má v Poslanecké sněmovně autentickou většinu, která dává o sobě čím dál víc vědět.
Máme se tedy obávat nějakého nového února 1948?
Ne, dějiny se neopakují, zejména v tom smyslu, že bychom spadli do nové diktatury komunistického kalibru. Pořád ještě žijeme v demokracii, jsme součástí EU a NATO, vytvořili jsme fungující demokratické instituce, které završuje Ústavní soud, máme svobodné volby, máme stále ještě dost nezávislých médií.
To ale neznamená, že neexistují analogické problémy a situace srovnatelné s poválečným předúnorovým obdobím v Československu, které skupina historiků z Masarykovy univerzity nazývá v publikaci Politický systém českých zemí 1848–1989 pretotalitním režimem.
Jestliže bychom něco z té doby měli vnímat jako historické memento, pak především neprozřetelnost, nepředvídavost a neobratnost demokratických stran.
Literární vědec a kritik Václav Černý ve svých pamětech líčí tehdejší československý demokratický tábor jako „zalklou, stojatou prostřednost, jež naprosto nebyla rostlá čelit děsivému tlaku, který se na československou demokracii valil“.
Černý dál píše: „Vidím mezi nimi jen nepatrnou hrstku mužů opravdu celých a vysoce nadprůměrných, tak či onak tvůrčích, kterým bylo jasné, oč běží ve smrtelné bojové sázce. Příznačné: Vesměs to byli lidé nestraničtí, mimo strany a nad nimi. Nepochybně Jan Masaryk, arcibiskup Josef Beran, Ferdinand Peroutka.“
Současná demokratická opozice ovšem také skýtá značně truchlivý pohled. Nedokázala se zmobilizovat k ničemu od doby, kdy si Andrej Babiš vytvořil podpůrné hnutí ANO zvící pár tisíc členů a vytáhl s ním na politickou scénu. Opozice ze sebe nevydala přesvědčivou osobnost, která by ji dokázala sjednotit a vést do zápasu s oligarchou, jenž čím dál víc připomíná drtivý mocenský válec. A před nímž naše opozice spíš jen kličkuje a sem tam mu hodí do cesty nějaký ten trámek.
A že by někde mimo strany zrála osobnost, která by byla odhodlaná a schopná vstoupit do hry a zamíchat kartami mocenského tandemu Zeman–Babiš například v příští prezidentské volbě? To jistě vyloučit nelze. Zatím ale po ní není ani vidu ani slechu.
K „pretotalitním“ rysům poválečné doby přispíval tlak komunistů na justici, bezpečnostní složky a další demokratické instituce. Zvlášť ministerstvo spravedlnosti pod vedením národního socialisty Prokopa Drtiny bylo KSČ trnem v oku.
Například když v roce 1947 soudy rušily národní správy nad některými neprávem konfiskovanými podniky a vracely je původním majitelům. Bez ohledu na to, že soudy jen naplňovaly svou funkci udržování právního státu, vyvolávali komunisté proti jejich rozhodnutím „lidový odpor“.
Komunisté od svého volebního vítězství v roce 1946 stupňovali tlak v Národní frontě na oklešťování svobody sdělovacích prostředků. Tvrdili – a v tom jim bohužel přitakávali i někteří demokraté – že poválečná demokracie není ještě tak silná, aby si poradila se svobodným tiskem.
Jakkoliv každé srovnání kulhá, vzrůstající tlak Babišova sněmovního souručenství na veřejnoprávní média a čím dál reálnější vyhlídka obsazení mediálních rad jeho lidmi vzbuzují znepokojivé reminiscence.
A jestliže ministerstvo spravedlnosti pod vedením hradní favoritky Marie Benešové chce protlačit parlamentem zákony, které mají dostat pod kontrolu vlády výběr vedoucích státních zástupců nebo budoucích soudců? Pak jsme svědky prorážení ústavní bariéry mezi vládou a justičním systémem, která se už za poválečné „třetí republiky“ otřásala v základech. Což orámováno útoky Hradu na bezpečnostní instituce včetně BIS už poskytuje dost důvodů k vyhlášení nejvyššího stupně občanské ostražitosti.
Václav Černý také ve svých memoárech popisuje stupňující se frustraci předúnorové společnosti, kdy „nervy národa byly vymrskány do nesnesitelného napětí, aby se pak rázem po únorovém rozuzlení uvolnily do vyčerpaného uklidnění bezmála šťastně lhostejného“.
Když dnes vidíme rozpolcenost české společnosti vytrvale přiživovanou demagogy a manipulátory, nutně se vnucuje otázka: Není právě tohle příprava živné půdy pro nacionalisty a demagogy všeho druhu, kteří by zemi chtěli posunout k vládě silné ruky?
K tomu ale v nové technologické realitě 21. století už nemusí docházet státním převratem, vytvářením nezákonných akčních výborů, vyzbrojováním milicí. Ale spíš postupným vyprazdňováním demokratických institucí, podkopáváním důvěry v liberální demokracii za pomoci stupidní propagandy a lží, s nimiž lze skrze sociální sítě manipulovat jako nikdy v historii.
V knize Cesta k nesvobodě píše Timothy Snyder: „Je omylem si myslet, že vládcové, kteří se dostali k moci prostřednictvím institucí, nemohou tyto instituce změnit nebo zničit. Jindy instituce ztratí dynamiku a přestanou být funkční, změní se v pouhý slabý odraz toho, čím kdysi byly, a namísto aby se novým pořádkům vzpíraly, stanou se jejich oporou.“
A tak se dnes musíme mít na pozoru spíš před tichým, plíživým únorem, který nakonec může českou demokracii zlikvidovat stejně jako vítězný komunistický „blitzkrieg“ před dvaasedmdesáti lety.
