Článek
Ministryně financí Alena Schillerová nedávno v hojně citovaném rozhovoru pro televizi Prima řekla: „Celá řada našich párů je dnes nesezdaných, nežijí spolu ve společné domácnosti. Mnohdy vám off record řeknou, že kvůli tomu, aby měly určité výhody a dosáhly na dávky.“
Tím mimo jiné zdůvodnila svůj ostych podpořit rodiče samoživitele zvláštní podporou, jaké se dostává například lidem v důchodu. A zároveň ministryně spustila debatu o tom, jestli náhodou není na jejím výroku také něco pravdivého.
Z druhé strany – na tvrdých datech je patrné, že epidemická situace dopadla na domácnosti samoživitelů nejsilněji. Vyplývá to z dat kontinuálního průzkumu společnosti PAQ Research. Z výzkumu STEM/MARK je zase patrné, že v obecné rovině reflektuje obtížnou situaci samoživitelů i česká veřejnost – dotazovaní velmi často uváděli, že takzvané rouškovné by mělo směřovat i k samoživitelům.
Těžko samozřejmě najdeme v lidském bytí oblast, kde by nějaká skupina lidí nenatahovala pravidla na hranu možného nebo rovnou nepodváděla. Je tedy pravděpodobné, že se to bude dít i v tomto případě. Proto se ptejme: O jak zásadním problému hovoříme a kolik nás to stojí peněz? A není to spíše pokračování linie našeho sociálního systému, ve kterém platí heslo „na chudý lid musí být přísnost“?
Problém zneužití dávek se v tomto případě týká situace, kdy domácnost vykazuje nižší příjem tím, že do společně hospodařícího celku hlásí jen jednu dospělou osobu, čímž snižuje základ pro výpočet životního minima (například pro matku s desetiletým dítětem činí životní minimum 6 000 korun). Ze životního minima se pak odvozuje výplata a výše sociálních dávek. Předně je dobré vědět, že žádná speciální dávka pro samoživitelky a samoživitele neexistuje, řeč je tedy primárně o přídavku na dítě, doplatku na bydlení, případně o pomoci v hmotné nouzi.
Na přídavek na dítě, který činí zhruba tisíc korun, máte nárok, pokud máte čistý měsíční příjem do 2,7násobku životního minima, tedy v modelovém příkladu matky s desetiletým dítětem do nějakých 16 tisíc korun (včetně případného výživného). Tady se vám tedy může podvod vyplatit.
Výpočet příspěvku na bydlení je složitější a odvíjí se od toho, jaký podíl svých příjmů na bydlení vydáváte, kde žijete a kolik vás v domácnosti je. V modelovém případě matky s jedním dítětem a příjmem 16 tisíc korun čistého činí příspěvek 4 700 korun, s příjmem 10 tisíc by šlo o 6 500 korun. Na příspěvek ve výši 1 500 korun by dosáhl i pár s dítětem, pokud by měl čistý příjem 30 tisíc čistého. Takže zde existuje určitá možnost získat při „zapření“ partnera poměrně hodně peněz, v průměru řekněme 4 000 korun.
Naopak podvádět kvůli dávkám v hmotné nouzi, které jsou vypláceny přímo směrem k existenčnímu minimu, se vám v podstatě nikdy nevyplatí. Nebo z hlediska celé populace alespoň ne v takovém měřítku, které by stálo za zmínku.
Podtrženo a sečteno, na takovém typu „optimalizace“, o němž mluví ministryně financí, můžete teoreticky vydělat i 5 000 korun měsíčně, pokud se jeden z rodičů pohybuje v pásmu s nízkými příjmy. To je v případě jednoho podvodu výdaj 60 000 Kč ročně. (Specifická je situace u vdovského nebo vdoveckého důchodu, který může být i vyšší. Takové domácnosti tvoří asi 12 procent všech domácností samoživitelů.)
V Česku bylo v roce 2018 podle dat Českého statistického úřadu asi 180 tisíc domácností samoživitelek a samoživitelů, přičemž trend je v posledních letech mírně stoupající. Zároveň šetření ČSÚ nepokrývá osoby žijící v azylových domech nebo na ubytovnách, kde žijí podle odhadů řádově tisíce samoživitelek a náklady státu jsou v těchto případech samozřejmě výrazně vyšší. Modelově si ale řekněme, že do azylového domu nikdo nepůjde jen proto, aby vydělával na dávkách od státu.
O příspěvky rozhodně nežádají ani je nedostávají všichni samoživitelé a samoživitelky. V průměru jde podle ČSÚ o 20 500 korun ročně, přičemž toto číslo zahrnuje všechny dávky (kromě výše zmíněných třeba i rodičovské příspěvky, vdovské a vdovecké důchody apod.). Celkem tedy stát této skupině obyvatel poskytne ročně na dávkách podporu 3,7 miliardy korun.
Dostupné údaje z jiných států udávají míru podvodů se sociálními dávkami v řádu 1,5 až 4 procenta, například v Německu jde o 3 procenta. I pokud si řekneme, že je tento segment zvláště náchylný k takovému typu podvodů, a horní hranici zdvojnásobíme, dostáváme se na 8 procent.
Budu vycházet z hrubého odhadu, že nějakou podporu budou pobírat dvě třetiny rodičů samoživitelů. Jde spíše o horní odhad, protože celkem přídavek na dítě v roce 2018 pobíralo 280 tisíc domácností, příspěvek na bydlení 200 tisíc a příspěvky z dávek v hmotné nouzi 100 tisíc domácností.
V německém modelu by šlo, přepočteno na peníze, o ztrátu 111 milionů korun zhruba při 3 500 případech podvodu. V našem pesimistickém modelu by se jednalo o 300 milionů korun a 10 000 podvodů. Jistě nejde o zanedbatelnou částku. Ale z celospolečenského hlediska také nejde o zásadní zdroje. Je to cena asi 700 metrů dálnice.
Události, při kterých rodič samoživitel hledá pomoc státu, jsou přitom často velmi stresující a na individuální úrovni je zásadní jakákoli podpora jak ze strany okolí, tak právě i státu. To je bohužel obecně velmi obtížné finančně vyčíslit. Symbolická hodnota je však velmi vysoká.
Co vyčíslit umíme, jsou kritické případy. Pobyt v azylovém domě stojí ročně 314 tisíc korun, náklady na nezaměstnaného vycházejí asi na 200 tisíc korun, pobyt dítěte v dětském domově na 424 tisíc.
V zásadě vždy jde v těchto krajních případech o částky v řádech statisíců. Zároveň platí, že vyšší zpřísnění při testování nároku na dávku (například nutnost doložit aktuální nájemní smlouvu bývalého partnera) vede k vyššímu stresu a vyššímu počtu osob, které by na dávku měly nárok, ale nedosáhnou na ni. Nikdy ale nepovedou k úplnému vymizení podvodů.
Je zřejmé, že v debatách o situaci samoživitelek a samoživitelů se hraje o hodně. Nicméně to „hodně“ se netýká úniků peněz, ale důstojného života lidí, kteří se ocitají v obtížné situaci, a jejich důvěry ve společnost a fungování státu. Relativizovat tyto věci s odkazem na to, že malá skupina lidí situace využívá k vlastnímu obohacení, je přinejmenším nedůstojné.
V politice samozřejmě vždy šlo, jde a půjde o konfrontaci. Na tu je značná část společnosti připravena, má své mluvčí a umí se bránit a vést ve veřejném prostoru diskusi. Je ale smutné otírat se zrovna o ty, kteří mají možnost obrany velmi ztíženou.
(Autor děkuje D. F. Wagnerovi a P. Špiříkovi za cenné komentáře a připomínky.)
