Článek
Vypadá to na draka. Návrat islamistického Tálibánu povede k migraci statisíců Afghánců. Teď teprve Andrej Babiš napne plachty a na nové uprchlické vlně dosurfuje k dalšímu vítězství ve volbách. Asi tak nějak by se dala popsat odevzdaná, až poraženecká nálada, která se začíná šířit našimi demokratickými luhy a háji.
Samozřejmě, je tady riziko, že Babišova opatrnická strategie ve stylu ani jednoho uprchlíka do naší zemičky teď získá nový náboj. Ale přesto se člověku chce zapět s Voskovcem a Werichem: Už panikáři jedou!
Migrační karta je odjakživa červeným esem, na které sází každý populista i autokrat. Zvláště pak v postkomunistické střední Evropě, kde nedůvěra k cizincům má historické kořeny i jako součást bolševických propagandistických kampaní. A kde současní autoritářští vůdcové Maďarska a Polska bez skrupulí využívají strachu z uprchlíků k dalšímu upevňování moci. A jsou vydatnou inspirací Andreji Babišovi, jenž zvlášť Viktora Orbána velebí od rána do večera.
Pro Česko je ale bohužel příznačné, že s migrační kartou hrají i někteří politici demokratických stran. Nechutným symbolem koketování demokratů s Pandořinou skřínkou xenofobie byla fotografie předsedy občanských demokratů a současného volebního lídra koalice Spolu Petra Fialy u maďarského plotu proti uprchlíkům v říjnu 2015. Tedy poté, co Maďarsko obrátilo na migranty vodní děla a policejní psy.
Hodně trudný pohled pak skýtá vládní sociální demokracie, jejíž předseda a ministr vnitra Jan Hamáček odmítl dát šanci plánu na přijetí syrských dětí z uprchlických táborů v Řecku. Sto čtyřicet let stará ČSSD tak jen hlouběji klesla do bahna, když tak ostentativně zavrhla sociálně demokratické hodnoty, k nimž patří i solidarita se slabými a utiskovanými, důraz na lidská práva a humanismus.
Za situace, kdy možnost masového nárůstu běženců z Afghánistánu visí ve vzduchu, působí demokratická opozice bezradným dojmem. Zatímco šéf hnutí ANO vyživuje svou kampaň přitápěním pod kotlem obav z migrace, obě koalice jen opatrně krouží kolem přistěhovalecké kaše. Hlavně nepopudit voliče čímkoli, co by mohlo být vykládáno jako přílišná vstřícnost „vítačů“! Kalením vod, malodušnými obavami z prohry ale ještě nikdo volby nevyhrál.
Co takhle nalít lidem čistého vína? Představme si, že by lídři obou koalic společně vystoupili a řekli něco v tom smyslu:
„Běžence, kteří chtějí uniknout před krutovládou Talibánu, nemůžeme ponechat napospas náboženským fanatikům. A zdaleka jen nejde o spolupracovníky našich ministerstev zahraničí a obrany. Ale o sta a tisíce dalších vzdělaných, západně orientovaných Afghánců, o jejichž útočiště se musíme spolu s demokratickým světem postarat. U nás máme propracovaný integrační systém. Máme integrační centra v každém kraji, funkční síť nevládních organizací, abychom zvládli i několik tisíc afghánských uprchlíků ročně. Pojďme do toho!“
Inspirací českým demokratům již nyní mohou být Kanada a Velká Británie, jež chtějí v příštích letech poskytnout azyl každá až dvaceti tisícům Afghánců, kteří se po převzetí moci Tálibánem a nastolení totality a tmářství obávají o svoji bezpečnost a životy. Premiér Boris Johnson k tomu řekl v parlamentu: „Jsem hrdý na to, že Spojené království jim nabízí pomocnou ruku, aby mohli i se svými rodinami žít v Británii.“
V tuzemských poměrech takový hrdý postoj na první pohled vypadá jako sebevražedné gesto. Jenže co vlastně nabízí Babiš? Věčné přikrčení, zakopání hlavy do písku české kotliny před problémy migrace, které dřív či později znovu narostou v celé Evropě. Proti tomu by měli skuteční demokraté předložit voličům odvážnou a sebevědomou alternativu.
Nikde přitom není psáno, že by takové postoje nutně musely být zaručenou cestou k volební porážce. Už jenom proto, že v migrační krizi v roce 2015–2016 ani nikdy poté se žádná strana něco takového neodvážila pojmenovat a navrhnout.
Za to jsou po celou tu dobu Češi bombardováni xenofobií, nedůvěrou ke všemu cizímu, zvlášť k tomu „made in Brusel“. A to ze všech stran – od prezidenta, exprezidenta, premiéra a jeho hnutí, okamurovců, komunistů a nově (zatím v poněkud opatrničtější podobě) od policejní partaje Roberta Šlachty.
V tomhle uragánu vybičovaného populismu a vyvolávání hrůz by mohl střízlivý postoj politiků zapůsobit jako úlevná porce státnické kuráže. Zvlášť pokud by se obě demokratické koalice zavázaly ke spolupráci na reformě evropské migrační a azylové politiky, kterou již zveřejnila Evropská komise. A kterou Andrej Babiš po vzoru svého maďarského guru zatvrzele odmítá.
Přitom nás za rok čeká předsednictví Evropské unii. A kdo jiný než Ivan Bartoš a Petr Fiala by měli ubezpečovat voliče, že je to velká příležitost, aby se Česká republika pod jejich vedením stala garantem dovršení nových celoevropských pravidel přijímání, ale i účinné regulace toku přistěhovalců.
Tedy toho kýženého unijního konsenzu, bez něhož, jak napsal James Traub ve své knize Liberalismus, „naše demokracie nepřežijí, v jedné zemi po druhé nastoupí populismus nebo nějaký typ evropského trumpismu“.
