Článek
Češi hrozně rádi vzpomínají nejrůznější výročí. Letos to máme 70 let od popravy Milady Horákové, 75 let od konce války, 170 let od narození prezidenta Masaryka. Neuškodí si proto připomenout také další kulaté jubileum. V těchto dnech uplynulo pět let od invaze imigrantů do Uherského Hradiště. Vzpomínáte si?
Pro připomenutí ocitujme tehdejší zprávu Blesku z 30. června: „Už jsou i tady! Děsili se obyvatelé Uherského Hradiště, když uviděli podezřelou skupinu lidí s taškami a krabicemi. Byli přesvědčeni, že jsou to imigranti. Skupinu záhy zadržela cizinecká policie. Nakonec se vše vysvětlilo. Byli to folkloristé z afrického státečku Benin.“
Pár vět, a přece zachytily ducha té doby mnohem lépe než desítky studií, analýz, akademických prací nebo dokumentárních pořadů. V té krátké zprávě je obsaženo vše, čím byl rok 2015 mimořádný – morální panika, xenofobie, strach, hysterie, nenávist, pohrdání, hurá vlastenectví a zejména stěží skrývaná trapnost z toho všeho. Vzpomínáte si?
To byl ten rok, kde se kromě folkloristů z Beninu nahlašoval policii i kominík z Domažlic, co zdálky vypadal jako bojovník Islámského státu. Nebo se volala policie na migranty v lese, z nichž se pak vyklubali lesní dělníci. Vzpomínáte si?
To byl ten rok, kdy si Miloš Zeman jako pomstu za předešlý rok, kdy na něj házeli na Albertově vajíčka, zamluvil celý plac pro sebe, vlekař z Osvětiman tam dovezl autobusy fanoušků a vše to zakončili na pódiu společným zpěvem hymny s Martinem Konvičkou. To byl ten rok, kdy si profesor Petr Fiala zálibně prohlížel Orbánův žiletkový drát na hranicích, který měl zastavit válkou a pochodem vyčerpané uprchlíky. Vzpomínáte si?
To byl ten rok, kdy se stovky dobrovolníků vydaly právě na tyto hranice, aby uprchlíkům trochu pomohly, a další stovky lidí tam jely na čumendu, dotknout se dějin, dojmout se utrpením, jako to dělávala viktoriánská smetánka, když chodila do cirku na Sloního muže. To byl ten rok, kdy statisíce lidí trávily nekonečná kvanta času na internetu i v reálném životě naprosto zbytečnými hádkami o věcech, kterým nerozuměly, nechtěly rozumět, zrovna si o nich přečetly z hromadného e-mailu nebo o tom slyšely mluvit Martina Veselovského s nějakým kolemjdoucím docentem, co měl SILNÝ názor.
Už si určitě vzpomínáte. Uteklo to jako voda. Jak to dopadlo v Sýrii? Kdoví. Co se stalo s těmi miliony uprchlíků, co měli zpustošit Evropu? Kdoví. Zvládli to Němci, jak slibovala Merkelová? Někdo říká ano, jiný ne, těžko říct.
O samotných uprchlících už se nemluví prakticky vůbec. „Mladí muži s drahými mobily“ dospěli, Evropu nerozložili (zatím, dodali by někteří), tak nikoho nezajímají. Dokonce ani toho Okamuru už to tolik nebere, ten chce místo toho v českých obchodech pouze české okurky, rajčata a pomeranče. Téma, které ještě v roce 2018 rozhodlo prezidentské volby, je vyčerpané jako Ťopek po maratonu. Nezajímá to Blanku od kopírky, která zná Deník Bridget Jonesové nazpaměť, nezajímá to Vladimíra, co nosí ledvinku s nášivkou Ortelu, nezajímá to copywritera Hynka, co má na desktopu Havla. Kdo s uprchlíky začne v nádražce po čtvrtém pivu, všichni si od něho raději odsedají, protože to už prostě psychicky nedávají a museli by mu dát po rypáku.
Zpětně vzato měla uprchlická krize-nekrize v Česku jeden zásadní dopad. Naprosto, ale naprosto Čechy vyčerpala. Něco takového se nepovedlo ani kuponové privatizaci nebo několikaletému souboji Paroubek–Topolánek. Přestože sem těch pár příchozích uprchlíků zabloudilo vlastně náhodou, Čechy hádky o ně vyždímaly tak mocně, že od té doby nemají sílu řešit cokoliv podstatného.
Babiš? Pokrčí se rameny, nasdílí se nějaký jeho srandovní žblebt o astrologii, který udělal čirou náhodou zrovna v době, kdy se projednává půlbilionový schodek rozpočtu. Školství? Pokrčí se rameny, moje děcka to nejsou, a pokud jsou, tak si nějak poradí. My si taky poradili. Daně? To už se vůbec neřeší, nějaké jsou, budou, vyšší, nižší, je to jedno, stejně tomu nikdo nerozumí. Klimatická změna? Vždyť prší, proboha, co byste pořád chtěli.
Na důležité věci nezbývá energie, to však neznamená, že bychom nic neřešili. Toulkami po české minulosti strávíme času habaděj. Zabýváme se po stopadesáté prvé sedmdesát let starým udáním jednoho spisovatele nebo sto let strženým Mariánským sloupem. Nic nás to nestojí, vyjádřit se může každý, většinou jde pouze o příštipkaření, ale to je koneckonců jedno. Vždyť i tenhle text řeší minulost. Na rozdíl od jiných se ale alespoň zabývá událostmi z tohoto století.
Většina Čechů se tak stáhla do sebe a zajímá je jen jedna jediná věc: oni sami a to, co je jim nejbližší – rodina, živnost, existence příští výplaty. A to je v pořádku, tak to má být. Není to sobectví, není to přijetí konceptu bezbřehého individualismu, nejde o konečné vítězství Institutu Václava Klause. Není to nic, co by se mohlo vyčítat.
Jedná se o přirozený pud sebezáchovy, abychom tu se sebou vydrželi. Nebudeme do ničeho zabředávat, nebudeme nic řešit, nějak to tady spolu všichni v prostoru od Aše po Jablunkov doklepeme. Však se podívejte, jak to vypadá v zemích, kde se něco reálně řeší, kde se společnost nějak proměňuje a vyvíjí, třeba v USA. Čas od času si nějaké téma nastudujeme na Wikipedii, abychom nevypadli ze cviku, ale už nás nenapadne tím trávit veškerý čas a energii. Máme totiž v čerstvé paměti, kolik snahy s tím bylo u uprchlíků a jak ostudně to skončilo.
Tak takový je odkaz památného roku 2015.
