Komentář: Twitter šlápl vedle, republikáni brousí nože

Sociální síť Twitter se minulý týden odhodlala k bezprecedentnímu kroku, když zablokovala článek amerického deníku New York Post. Týkal se kontaktů Huntera Bidena, syna demokratického kandidáta na prezidenta, s ukrajinskými byznysmeny. Twitter si ovšem vybral špatné bojiště ve špatnou dobu.

NY Post je jedním z nejstarších amerických médií. Založil jej v roce 1801 jeden z „otců zakladatelů“ a první ministr financí Alexander Hamilton. Poslední půlstoletí noviny patří do impéria miliardáře Ruperta Murdocha a v poslední době se stylizují do role konzervativního bulváru, který míří kupříkladu na Newyorčany frustrované z názorového posunu konkurenčních The New York Times.

Ve svém středečním textu NY Post přinesl odhalení na základě úniku e-mailů, podle nichž měl být syn Joea Bidena zapleten do obchodů s Ukrajinou, na jeho aktivitě se měl dokonce podílet i sám prezidentský kandidát během svého působení v Obamově Bílém domě na viceprezidentské pozici. Jde o složitou kauzu a o textu NY Post panují vážné pochybnosti. Avšak o obsah samotný teď zase tolik nejde.

Twitter totiž pár hodin po publikaci textu sáhl k bezprecedentnímu kroku a zablokoval jakékoli sdílení textu skrze zprávy i tweety. O chvíli později se přidal i Facebook, který omezil sdílení textu na své platformě. Twitterový účet amerického deníku je i v době publikace tohoto textu stále zablokovaný.

„Tohle je puč technologických gigantů. Digitální občanská válka. Já, editor New York Post, jednoho z největších deníků podle nákladu, nemohu nahrát na sociální sítě jeden z našich vlastních článků, který podrobně popisuje korupci jednoho z kandidátů na prezidenta,“ zuřil na Twitteru vedoucí komentářové rubriky NY Post Sohrab Ahmari.

Twitter se snažil posléze své počínaní vysvětlit s poukazem na vlastní pravidla z roku 2018, která se vymezují proti použití „hacknutých“ materiálů a proti obsahu, který byl získán bez povolení protistrany.

Což je argument natolik chabý, že při bližším ohledání neobstojí. Nedává totiž smysl, proč kupříkladu před dvěma týdny nebyl nejmenší problém celostátně sdílet tajně pořízenou nahrávku první dámy Melanie Trumpové o tom, že jí Vánoce lezou krkem. Nebo článek The New York Times o daních Donalda Trumpa.

Zároveň lze volně číst a sdílet desítky článků o takzvaném „Steele dossier“, tedy zprávě podporující tezi o Trumpově spolupráci s Ruskem, ačkoli v poslední době vyšlo najevo, že jeden ze zdrojů je podezřelý ze špehování právě pro Rusy. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

„Naše komunikace a akce ohledně textu NY Post nebyly skvělé,“ uznal ostatně i šéf Twitteru Jack Dorsey. Twitter ale týž den zablokoval sdílení dalšího textu NY Post o stejném tématu.

Na omluvy už bylo ale stejně pozdě. Tématu se chytli republikánští senátoři. „Tohle ani zdaleka nestačí. Ve skutečnosti to zní jako vtip. Vlastně mě to uráží. Budu chtít, aby mi jak Twitter, tak Facebook podaly vysvětlení POD PŘÍSAHOU v podvýboru senátu, kterému předsedám. Jedná se o potenciální porušení volebního zákona a to je trestný čin,“ odpověděl šéfovi Twitteru republikánský senátor z Missouri Josh Hawley, který je známý svou aktivitou na poli antimonopolní problematiky. Republikáni mají na technologické giganty už delší dobu spadeno mimo jiné proto, že je veřejným tajemstvím, že firmy i jejich zaměstnanci podporují téměř výhradně konkurenční demokratickou stranu.

Zároveň obecně platí, že se Twitter chová vůči úřadujícímu prezidentovi bezprecedentně, což jsme mohli vidět už v květnu. Proti představitelům íránského režimu, čínské propagandě a dalšímu „závadnému obsahu“ na svých sítích zdaleka tak striktně nepostupuje.

Pro Facebook, Twitter i další je situace o to svízelnější, že začátkem října antitrustový podvýbor amerického Kongresu dokončil rozsáhlou zprávu o vyšetřování Amazonu, Applu, Facebooku a Googlu a doporučil proti těmto čtyřem gigantům použít antimonopolní zákony. Tato zpráva se bude Hawleymu i dalším v následujících týdnech jistě hodit.

Ať už si myslíte o současné republikánské administrativě cokoli, je sympatické vidět, že americký Kongres je zřejmě posledním místem na světě, kde můžete použít proti nadnárodním korporacím brutální sílu, jaká kupříkladu evropským institucím chybí – namíříte kamery na šéfa v malé místnosti a pod přísahou ho necháte vypovídat a vysvětlit chování firmy. Američané tuto moc hojně využívali na začátku 20. století například při procesu se Standard Oil. Na výsluní se vrátila znovu při aféře Dieselgate.

Jenže zatímco v případě ropných gigantů šlo o strach ze zničení volného trhu a konkurenčního prostředí, spor kolem Twitteru je mnohem sofistikovanější. Problém této sociální sítě tkví především v tom, že malé množství uživatelů, které ji aktivně používá, vytváří celospolečenské narativy i obsah v klíčových mediálních strukturách.

Navíc je Twitter čím dál častěji tím nejlepším zdrojem pro získávání zpráv. Ostatně sledování svého twitterového profilu nedávno v mimořádném televizním projevu doporučil i sám ministr zdravotnictví Roman Prymula. Žádná jiná sociální síť nemá takový vliv na veřejné dění. O to větší problém nastává, pokud své postavení zneužívá a selektivně uplatňuje pravidla, čímž – jako v Americe – ovlivňuje probíhající volební kampaň.

Zablokovat tři týdny před volbami sdílení článku o jednom z kandidátů na prezidenta je taktickou chybou, které se Twitter neměl dopustit. Od roku 2016 se toho hodně namluvilo o fact-checkingu i ruském vlivu na volby, aby se nakonec ukázalo, že prostředky vynaložené tímto směrem byly fakticky vyhozené do kanálu. Přitom výše popsaná kauza je dalším příkladem, že více než cokoli jiného integritu voleb poškozuje selektivní uplatňování vlastních pravidel a proklamovaná, avšak ve skutečnosti neexistující objektivita mnohých médií.

Bude zajímavé sledovat, jak se s nepřátelsky naladěnými korporacemi zkusí poprat nejen americká, ale také kontinentální pravice. Přímý zásah vůči nim jde totiž proti principům volného trhu, na nichž si zakládá. Na druhé straně mainstreamová liberální levice desítky let varovala před vlivem velkých firem na veřejné dění, ale v posledních letech žije s těmi největšími v jakési podivné symbióze. V podstatě může od nadnárodních korporací očekávat bezmeznou podporu v oblasti progresivní kulturní agendy výměnou za tichý souhlas s nárůstem korporátní moci.